Sbohem ...

Tak jako každý příběh jednou končí, tak i já dopisuji poslední stránku toho mého.

Skoro vše, co jsem si předsevzala se splnilo. Spřátelila jsem se s místními, proto abych později zjistila, že skutečně žijí jiný život než já. Ocitla jsem se na veselici na české ambasádě, potkala jsem se s krajany, kteří se stali anděli strážnými (mám nehorázné štěstí), něco málo jsem v Nigérii procestovala, zavítala jsem mnohokrát do lagošských klubů, potkala jsem nemorálně bohaté Nigerijce, viděla, jak v zemi žijí cizinci. Bohužel pracovní chaos předčil mé očekávání a stejně tak nabytost našeho pracovního programu.

Uvědomila jsem si, že ať člověk dělá cokoliv, nesmí zapomenout se do detailu zamyslet nad dopadem svých kroků. Rovněž jsem pochopila, že lepší je si držet odstup a pozorovat věci z dálky, jinak hrozí zbytečné zklamání. Role ženy cizinky v mužské společnosti má rovněž svá specifika a myslím, že by si na ně každá zahraniční pracovnice měla dát pořádný pozor. To, co si může dovolit doma – říci si svůj názor, diplomaticky odmítnout pokyn svého mužského nadřízeného, to v jiných společnostech jednoduše nemůže. A pokud nechcete mít žádné problémy, jen pozorujte a na vše řeknětě ano a zbytečně se na nic neptejte. Vaše hostitelská organizace může nakonec být ta, před kterou budete ve strachu o vaše vlastní bezpečí utíkat.

Ale na druhou stranu se zbytečně nebojte. Pokud budete v Nigérii dodržovat několik základních bezpečnostních pravidel, nic se vám nestane. Co se týká mé zkušenosti z ostatních západoafrických států, které jsem sama procestovala, tak se jedná o celkem poklidné státy, ve kterých jsem strávila jedny z nejhezčích měsíců mého života. Stejně jako je rozdíl mezi Francií a Běloruskem, tak jsou přirozeně odlišné africké státy.

Krajané

Čechů žije v Nigérii nakonec kolem 25, většinou se jedná o dobrodružné duše. Některé ženy se sem provdaly mnoho (40) let nazpátek a to dokonce do Port Harcourtu – do oblasti obávané delty Nigeru. Na recepci na české ambasádě k založení Československa jsem potkala krajany i z Kamerunu, kteří tam přes devět let úspěšně podnikají. Od nich mi bylo porazeno, že pokud sháním ženicha, tak západní Afrika je ideální místo na hledání bohatých a úspěšných evropských podnikatelů, diplomatů, konzulů, kteří rovněž hledají partnerku a vzhledem k menšímu výběru mladých bělošek je šance být vybrána jedním z mužského pokolení velmi vysoká. :)

Drogy

Kolem nás se chlapy v Ikeji posilňují zejména alkoholem, ale existují i další látky dodávajícící konzumentovi dost silný požitek. Na pláži můžete koupit joint za 25 kč, stejně tak extázi, kokain atd. Všechny možné klasické drogy. Oblíbené jsou u nižších vrstev například tzv. Šapé – naložené rostliny (klacíčky) v dry ginu, jehož panák stojí kolem pěti až deseti korun a já jsem ho pila mimojiné s moderním šamanem v Beninu. A jak jsem byla zasvěcena nedávno tak i různý mix léků, které jsou po celé zemi prodávány bez předpisu. Číslo jedna je Roche 542, Tramol (3 za 3 koruny – relaxuje), D 5, Codin (sirup proti kašli smíchaný s Benelinem je údajně super populární v Lagosu), mix Codinu s Roche 542 je podobný kokainu. Motorka-taxíkaři zbožňují Sholisho, což je lepidlo na boty, které vdechují.

 

Generátory

Generátory jsou ty prapodivné hlučné boxy, jež se staly hudební kulisou romantických částí dne. Proč o nich ale psát? A věnovat jim prostor? Protože pocházejí většinou z Číny? Ne, proto ne.. protože jsou obrovským fenoménem. Skoro každý má alespoň jeden. Nigérie totiž nevyrábí dostatečné množství energie, které by dokázalo zásobovat celou zem a proto jsou výpadky eletřiny naprosto běžné. V hlavním městě Abuje, jež byla umělě zkonstruována s širokými ulicemi a semafory, právě ty semafory nefungují, protože většinou nejde eletřina. To je takový malý detail, jak by řekl klasik. A místní by dodal vtip – „Slyšel jsem, že NEPA pracovníci jdou do stávky...“ „Jo? A já myslela, že už všichni imigrovali.“ (NEPA je stále používaná zkratka pro dodavatele elekřiny)

Někteří trvdí, že lobby pro generátory je tak silné, že nikdo nemá zájem vylepšit energetickou situaci. Každý dva či tři roky si musíte zakoupit nový a pak toho benzínu, kolik do něj nalijete. No paráda. Více lidí si může vydělat peníze. To, že by elektřina rozhýbala ekonomiku, nikoho nezajímá, to je myšlení až moc do budoucna.

Většina chudých rodin si ale na takovou malou mašinu (cca 1600 kč) i s provozem (záleží, benzín se zítra zdražuje ze 65 naira – 10kc na 100 naira – 15 kc) nevydělá. Proto žijí dle přísunu světla. Například ve tři ráno se probudí a dívají se na film, jelikož přávě od tří do pěti funguje elekřina. Naše čvrť je na tom nicméně lépe, zejména poslední dobou máme elektřinu skoro pořád.
 

Do Lagosu v pohorkách? ... Ani omylem ...

Série odlehčených témat.

Jak zvláštní a zkreslené představy máme o zemích Jihu. Přiznejte se, kolik z vás má dojem, že na nigerijskou diskotéku lidé chodí zabaleni do listů? Nebo v lepším v nějakých odrbaných džínech? No a to se naprosto mýlíte. Nedávno mne do jednoho klubu, kde levnější drink vyjde na 300 kč, skoro nepustili, jelikož jsem neměla botky na podpadcích a to jsem byla v krásných půjčených černých šatech. Vážně jsem se styděla – běloška málem nepuštěna do klubu – všichni se otáčeli a já se jen červenala. Ještě u vás se spíš očekává, že máte nejposlednější módní hity (vliv mezinárodních médií). Obzvlášť od ženského pohlaví. Své bohatsví tu lidé dávají najevo bohužel velmi jednoduchým způsobem a to okázalostí (Land Rover je celkem bežným lagošským autem boháčů). Pravidlo proto zní – pokud do nočního Lagosu – tak jedině v lodičkách a sexy malých šatičkách.

 

Nepříjemnosti

Obdivuji Sebastiana, že je tak klidný. Snad se to také naučím. Právě jsme se vrátili z našeho výletu do Abuji a na sever země. Pokoušeli jsme se domluvit s lidmi z naší neziskovky, aby nás vyzvedli dnes na letišti v Lagosu. Jediné co nám řekli, že neví, jestli přijedou. Ani to nedokáží říct napřímo, že to neudělají. Museli jsme tedy vzít drahého taxíka a vrátit se zpátky svým vlastním instinktem. Problém je v tom, že letiště je cca dvacet minut od kanceláře a že je prostě těžké se zorientovat a nebýt obrán. Připadá mi jako neúcta k lidem, kteri sem prijeli videt svet. Mozna ale toho chci moc - protoze chci, aby ke me byli lide uprimni a alespon mi po telefonu rekli, kolik taxik stoji a ktery si mam vzit. Misto toho mi pokladaji telefony. „Ahoj Yomi, jak je?“ „Dobrý, jaktože jste se nevrátili po zemi?“ „Chtěli jsme tu být včas na přípravu semináře. Yomi, já jsem ti volala“ „Jo?“ „Ano, a ty jsi mi položil telefon.“ „No jo, já jsem někde pobíhal.“ Tohle už přestává být zábava. Tohle už není normální. Telefon mi položil schválně a bez příčiny. Taková nevraživost, taková zlost v jejich očích.

Chtěla bych mluvit osobně s lidmi, co tu byli na stáži před námi. A strašně ráda bych se dozvěděla, že je to vlastně celé naše chyba. Že jsme to celé zavinili my. Že oni měli perfektní stáž, která probíhala bez problémů a hrozně moc se bavili a místní na ně byli velmi hodní. To nás jen nenávidí, protože jsme něco provedli. Ale co? Od té chvíle co Ade udělal výstup na mých narozeninách, šlo všechno z kopce. No one gives a shit. No one gives a fuck. Prosím, vyved´te mne někdo z omylu. Řeknětě mi někdo, že se naprosto mýlím a vše jsem jen špatně pochopila.

V Kaduně na severu Nigérie jsme se potkali a několik dní zůstali u dalšího GLEN tandemu. Holky pracovaly v neziskovce, která se snaží propagovat alternativní způsoby vaření – místo benzínu. Rovněž měly problémy se svou neziskovkou. Ta si o nich myslela, že jsou špionky něměcké organizace, která financuje zmíněnou neziskovku. Na závěrečnou párty nikdo z organizace nepříšel, byť jim to slíbili. Když obě ležely v horečkách způsobených tyfem a malárií, tak jim nikdo ani nepřinesl jídlo. Obě byly tak slabé, že několik dní nejedly, protože nezvládly si jít pro jídlo. Je tohle k sakru normální?

Kdo je tu za nás zodpovědný? Kdo zkontroloval organizace, kam jsme vysíláni? Na základě čeho si lidé v Evropě myslí, že něco jako neziskovka vůbec v nigerijském konceptu existuje? Proč žijeme tak trochu v naivním evropském pohledu? Proč máme tak děsivě zkreslené představy o Africe? ... Přece protože trpíme nedostatkem informací. Ahh,jak jednoduche ...

Se Sebastinem máme oba dva tyfus a malárii. Na malárii nám žádné doposavadní léky nezabírali a ona se stále vracela (nejspis) – já ji mám již dva měsíce. Tyfus jsme chytli nejspíše z vody, v které myjeme nádobí. Kam jsme to sakra byli bez jakýchkoliv příprav vysláni? Dva týdny jsme na seminářích probírali způsoby globálního vzdělávání a ani jednou jsme neřešili, jaké je naše role v neziskovce, v místní společnosti. Jak se zachovat v případě přepadení, což by se nám v Lagosu mohlo stát. Jak si dát pozor na mini problémy, kterých se nevědomky můžeme dopustit. Například jen názkanem narušit věkovou hiearchii v organizaci atd. Vždyť naši tutoři si prošli rovněž stážemi, tak proč nás nikdo k sakru nevaroval? Možná prostě dostatečně lidí nerozumí Nigérii. Uvědomuje si ale někdo, že i malá chyba by tu mohla být chybou fatální? A že lidský život tu neznamená nic? Samozřejmě, že existuje dost lidí, kteří například s baťohem po vesnicích Nigérii procestovali a kteří mají úžasné zážitky. Určitě ano. Ale cestovat a pracovat jsou dvě zcela odlišné věci. (k turismu – v Nigérii v podstate neexistuje!)

Jak máme vědět, jak se zachovat, když zjistíme, že nám na hranicích dali razítko a vstupní víza pouze na měsíc, byť v pase máme na šest (v mém případě) či na tři měsíce (v případě ostatních). Druhý tandem z Kaduny si po dvou a půl měsících všiml, že tu jsou již dva měsíce ilegálně! (chápu, měly se podívat dříve, ale kdo to mohl tušit, když imigračním úředníkům na letišti řekly, že tu budou na měsíce tři). A co teď? Naštěstí Julia – Maďarka tu poznala dalšího Maďara, který ji podplatit imigračního úředníka a ten ji prodloužil víza. Nathalia zase volala na něměckou ambasádu v Abuji a něměcká konzulka po konstatování, že tohle se stává dost často, s ní šla na letiště a přes svůj kontakt jí protáhla do letadla – nic ale neplatila, Němci nechtějí podporovat místní systém. Kruci! Co to je??? Na tohle jsme nebyli připraveni! Nigérijci to dělají schválně – v jejich očích se jedná o reciprocitu vízové politiky evropkých, potažmo západních států. Co dělat v případě, že se na nás naše „neziskovka“ vykašle? Měli jsme něco podobného na seminářích? Probuď se Evropo ze svého nerealistického pohledu!!! Všichni stážisté se v zemi kontaktovali s krajany, kteří jim to tu v podstatě pomohli vydržet v důstojnosti. Já s Čechy a Slováky a Julia s Maďary..

K čemu ty semináře vůbec byly? Nejhorší ze všeho je, že ani po týdnu či dvouch by „kontrola“ neziskovek nic nezjistila. Vše z venku vypadá tak dobře.

Že minulé tandemy neměli takové problémy? Nevím. Třeba o tom jen nemluvili.

Proč nás tu vůbec „neziskové“ organizace chtějí? Jedním z důvodů je prestiž mít bílého kolegu. Žádná organizace není brána dostatečně vážně, pakliže nemá alespoň jednoho bělocha. Myslíte, že mají zájem o naše znalosti? Nebo o naše návrhy? Myslíte, že pro nás mají práci? Tak si tohle všechno myslete, je to ale omyl. „Neziskovku“ dávám do uvozovek, protože se podle mého rozhodně nejedná o neziskovky v našem slova smyslu. Nedala bych ruku do ohně za to, že jejich snahy jsou neziskové a že věci dělají pro společnost. Neziskovka totiž může být celkem solidní byznys.

Vím, tohle je zvláštní přípěvek. Již se to ve mně shromažďuje delší dobu. Omlouvám se, ale je to součástí mé nigerijské mozaiky.

Pokud máte někdo jiné zkušenosti a chcete mě vyvést z omylu, který byl způsoben injekcemi a antibiotiky, tak mi, prosím, napište, moc ráda změním svůj názor.
 

Rychlé myšlenky

Jsem toho naprosto plná. Vyslovila jsem věci, které bych si nikdy nemyslela, že vyslovím. A přeci jsem to udělala. Došlo k tomu včera v podvečer. Diskuze se Sebastianem se opět stočila tímto směrěm. Ke smyslu naší stáže, ke smyslu vysílání mladých lidí za podobnými pracovními zkušenostmi. 

Jsem si skoro jistá, že jsem na to nebyla připravena. Nigérie není poklidná a bezpečná. Nejedná se o zemi podobnou státům v západní Africe, které jsem v poklidu sama projela. Sebastian mi řekl, že po Nigérii by se rozhodně nebál jet zpátky do Evropy po zemi. Po Nigérii je totiž člověk připraven na cokoliv.

Společně jsme se shodli, i s ostatními Evropany, že toto je společnost, kde nemůžete nikomu věřit. Nikomu. Ani lidem kolem vás, které potkáváte denně po tři měsíce. S kterými pracujete. Nevíte, co je to ve skutečnosti za lidi. Vždy se musíte spolehnout jen sami na sebe. Každý tu lže každému a musíte tu očekávat nečekané. I když to zní strašně, tak lži dávají smysl. Musíte si zařídit místo pod sluncem, pokud lidé o vás něco ví, stáváte se zranitelějším. Rychlý nárůst obyvatelstva a zhroucení ekonomiky, která se v sedmdesátých letech přeorientovala na ropu, vedly k vytvoření společnosti, kde každý den je dnem vybojovaným. Početná populace způsobuje, že infrastruktura, školy a nemocnice naprosto nedostačují.

Je to společnost, kde jsou veřejným tajemstvím únosy lidí pro rituální vraždy před volbami. Pro politiky, kteří skrz tuto vraždu věří v zisk síly a výhry v přístích volbách. Nejváženější oběť je běloch, protože o něm se všeobecně traduje, že má extra moc a magickou sílu. Dneska mi kolega s klidem a úsměvem na tváři řekl, že teď se nemáme čeho bát, protože hlavní volby budou až v roce 2011, takže nejhorší období bude za rok touto dobou. Zda by sem měli jet nějací stážisté příští rok, vážně nevím. Nemáme jakoukoliv ochranu a pokud by nás někdo chtěl unést, jsme velmi snadnou obětí. Během minulých voleb všichni cizinci opustili na dva týdny zemi. Nebylo totiž jasné, zda bude situace klidná. Ona nakonec byla, ale kdo to mohl vědět.

Tušila jsem, že naše „práce“ zde bude chaos a skutečně je. Rozhodně bych neřekla, že se potýkáme s kupou práce. Spíše se od nás čeká, že si ji vytvoříme. Jak si ale můžete připravit program, když nerozumíte místním potřebám, kultuře a společnosti jako takové? Během oněch tří měsíců člověk maximálně stihne trošičku načichnout místním tradicím a reáliím. Nemá smysl rozjíždět aktivitu, u které nevíte, zda vůbec někdo někde použije. Nejdůležitější zůstává, pokud vaše činnost dává smysl místním, pak smysl dává. Že nedává vám je maličkost.

Nežije Evropa jen v nějakém naivisticky-idealistickém světě plném morality a snahy pomoci slabším? Nebo se jedná o chytrý manévr skrz takovéto stáže vybudovat pracovní sílu, která bude později schopná pracovat pro evropské firmy v podobných podmínkách? Nebo jde o vychování lidí, kteří budou podporovat evropské podvědomí o problémech těchto zemí a skrz toto se pokusí stabilizovat situaci v těchto zemích za účelem si zajistit vlastní bezpečnost a zabránit například nelegální imigraci? Nebo se skutečně jedná jen o čistě morální závazek? Vrací se ve skutečnosti někdo z podobných stáží s tím, že je plný chutě vyprávět lidem o problémech zemí Jihu způsobených zeměmi Severu? Nebo se spíše vrací s pocitem, že si za určité věci mohou lidé zcela sami? Nejsou ve skutečnosti podobné stáže kontraproduktivní? Sklouznout k tomu, že si za svou situaci mohou místní sami je velmi jednoduché. Stačí pozorovat kolegy v práci, kde sice pobývají třeba celý den, ale nedělají nic. Jelikož jen sedí před rozbitým vypnutým počítačem. Místo toho, aby se ho pokusili opravit a pracovat dál před ním jen tak sedí.

Samozřejmě, co si budeme nalhávat, situace v Nigérii je z části ovlivněná zeměmi Severu. Jedna věc – umělé hranice. Druhá věc – ropa. Pokud bychom nepořebovali ropu, tak by nyní nebyl žádný konflikt v deltě Nigeru a ani by nebyl takový obrovský ekonomický rozdíl ve společnosti. Nigérie by nebyla Nigérií, ale něčím naprosto jiným. Něčím přirozenějším.

Vím, že jsem již vyjmenovala dostatek důvodů, proč by podobné stáže snad ani neměly existovat. Ale to si rozhodně nemyslím. Byť si nejsem zcela jistá s tím, že vše co naše neziskovka dělá, je v pořádku, tak pevně za ní stojím a budu jí vždy hájit. I to málo, čeho dosáhli, je totiž lepší než nic. A i kdyby si nechávali nějaké peníze sami pro sebe, tak pořád pozitivně ovlivňují život několika desítek až stovek lidí.

Globální vzdělávání také podle mne smysl má. Lidé u nás by měli vědět, jak lidé jinde žijí, že jejich život je plný stejných a přece jiných problémů a že celý svět je nepředstavitelně propojený. Že chování jedněch ovlivní život druhých. A že Západní svět chtě nechtě určuje do značné míry směr a životní cestu zemí Jihu.

Každodenní život lidí po celém světě je jím ovlivněn. Velmi jednoduché a zjednodušené příklady. Jen tím, že v našem kulturním okruhu jsou husté a dlouhé vlasy považovány za sexy, si většina Afričanek na sebe navazuje paruky, za které utratí značnou část svého platu. Oblíbená kosmetika jsou bělící krémy. Každý mladík místo toho, aby se snažil zlepšit situaci své vlastní země, sní o životě v Evropě, protože v televizi vidí onen úžasný snový svět, kde rostou peníze na stromech. Jen tím, že jste bílí vám otevírají dveře do drahých obchodů, jen tím, že jste bílí, jste některými bráni za nadlidi.

Becherovka a pivo

Prej se Češi neradi v zahraničí potkávají.. prej si nemají co říct a prej se k sobě moc nemají.. musim ale říct, že to o Nigérii rozhodně neplatí. Proč? Protože založit si pevné vazby s místními je nesmírně těžké. Nikdy nevíte, komu smíte věřit. Respektive lepší varianta je nikomu nevěřit. Speciálně pokud jste běloch – lidé vás tu berou jako chodící pěženku... Je nás tu přibližně 15, z čehož asi třetina pracuje na ambasádě v centru země - v Abuji :)

Těšim se na příští víkend, až spolu zase popijeme, pořádně zaskotačíme a vycachtáme se v moři.... taky doufam, že vyjde můj plán stavit se na ambasádě 28. října na oslavu vzniku Československa.... maj přijet nějaký dudačky... uvidíme.... musim říct, že když bych nemusela zpátky do školy, tak bych se v Lagosu na chvíli usadila, našetřila peníze a pak cestovala dál ...

 

Pay as you shit – proudly Nigerian

„Co pro tebe znamená dnešní den?“ Ptám se spolupracovníka za Search and Groom. „Asi jen tolik, že ty máš narozeniny (jako jediný mi dal dárek-přání).“ „No počkej, já mám na mysli...“ „Vím, co máš na mysli.. ale tady není co slavit, jak moc je Nigérie nezávislá, když více než polovina obyvatel žije pod hranicí chudoby a přitom tahle země má peněz dost...? Vždyť to vidíš sama, co se tu dějě...“ Je prvního října a před 49 lety obdržela Nigérie od Britů nezávislost.

Podobné názory jsem slyšela celý den. Nigérijci nejsou hrdí na svou zem, nejsou hrdí, že mají tolik peněz a přitom všechno zůstává v kapsách hrstky. Marně se vláda snaží distribuovat vlajky, stejně jako psát na těch málo potravin místně produkovaných – hrdě nigerijský (proudly Nigerian). Dokonce i toi-toi záchodky mají nálepky – proudly Nigerian. Kromě pár výjimek není v ulicích ani známky, že toto je den svobody.

Kolonialisté udělali několik zásadních nevymazatelných křivd. Jedna z nich je, že nalinkovali hranice Afriky dle svých potřeb. Násilně spojili a rozdělili různé kmeny. Snad každá africká vláda po získání nezávisloti bojovala o založení jaksi umělé národní identity. V případě Ghany se to celkem podařilo, ale v případě Nigérie ne. Tři základní rozdílné kmeny – Yoruba (většinou křesťané jihozápad), Ibo (většinou křesťané jihovýchod), Hausa (muslimové-sever) a dalších na 250 menších kmenů. Každý má odlišnou tradici, historii, zvyky, jazyk a náboženství. Jakým jazykem se spolu dorozumí Ibo a Yoruba, když každý mluví jiným? Jak se mohou cítit součástí jednoho celku? Proč by měli pracovat na společném cíli s někým, ke komu nic necítí? Proč by se měli snažit o lepší společnou budoucnost? To si raději každý zařídí dobrý život sám pro sebe, pro svou rodinu a když se vydaří, tak pro svou prapůvodní vesnici.

Nigérie na tom nebyla ekonomicky vždy tak špatně. Po odchodu Britů měli celkem dobré zemědělství a v postatě prosperující společnost. Zlom přišel s válkou v Biafře (1967-1970) a se začátkem těžby ropy ve velkém v průběhu ropných krizí v sedmdesátých letech. Ropa nabídla Nigérii rychlé peníze. Co si myslíte, že udělá společnost, která k sobě nepociťuje žádnou soudržnost, v okamžiku, kdy jí budou nabídnuty rychlé peníze? Správně – ještě víc se rozštěpí, jen aby si každý nahrabal co nejvíc. No, a to je celý. Vítej do nigerijské reality. (samozřejmě že je to o kapánek komplikovanější – jako vždy všechno)

Bohužel způsob myšlení ze dne na den je partný i v težbě černého tekutého zlata. Neupravená ropa je prodávána ven, aby se upravená a drahá vrátila zpátky. Přitom by stačilo trochu investovat do rafinérií a posléze prodávat upravenou za dražší cenu a vydělat více.

Při mém brouzdání po pláži jsem narazila na tyto dvě nigerijské fešandy. Že by Nigérie měla přeci jen ještě šanci? (zelená a bílá – nigérijské barvy) 

víkend

OHH. Prekrasny víkend jsme strávili se Sebasem v obklopení německé smečky. Erdmuthe a Julian pracují v sídle YMCA a Stefan je na stáží v největším zemědělském výzkumném centru v Africe – IITA (International Institute of Tropical Agriculture). Je vtipny, jak máme stejné zážitky z typově odlišných stáží. Potýkáme se stejnými problémy – špatnou komukací, nedostatkem informací, neustálým čekání na něco, jiným myšlením, braním nás za speciality - za guru v oboru, což je holý nesmysl.

Jen se dostat do komplexu IITA je pro běžného smrtelníka nemožné. 

Musíte někoho znát, kdo v sídle žije a kdo vám vystaví pozvánku. „Ty jo. Tady je to krásný, to je neuvěřitelný.“ „Hmm, možná na chvíli je to pěkné, ale já si tu připadám jak ve zlatý kleci, “ odpověděl mi Stefan. Bazén, bar, tenisový kurt, basketbalové hřiště, golfové hřiště, překrásně udržované zahrady a trávníky. To vše megakomplex pro vědce nabízí. Menu nabizi indické, čínské a evropské speciality. Paráda. Po večerech můžete nerušeně popíjet u osvíceného bazénu. Taky jsme tam nakonec přespali. Prostě nešlo odejít.

Exitenci takového sídla naprosto chápu. Vědci potřebují na své přístroje elektřinu 24 hodin. Stejně tak potřebují klidné prostředí a určitý komfort. Teplá sprcha, toaletní prkýnko, voda z vodovodu, eletřina, rychlý internet. Kupodivu to bylo tak přirozené, že mám dojem, že návrat domů nebude tak dramatický. Rychle si člověk zvykne na příjemné věci. 

IITA se věnuje zkoumání tropického zemědělství a žije přes granty. Údajně se snaží o nakrmení Afriky ("Africa's leading research partner in finding solutions for hunger and poverty"}  

Sebas přišel s názorem, že je to víc sofistikovaný a Západ se spíš snaží o zajištění dostatku potravin pro sebe. IITA je platformou pro různé projekty, které jsou sponzorované odlišnými vládami a organizacemi v rámci rozvojové spolupráce. Zejména americkou USAID. Vědci tutíž pracují na různých projektech, ale využívají stejné zázemí. V komplexu mají výzkumné centrum, domy, restauraci, knihovnu, školu, bar a pak prostor pro různé volnočasové aktivity. Kino zde ale nenajdete, ostatně jako v celém několika milionovém Ibadánu, který je rozlohou třetím největším městem Afriky.

Návrat do skutečného světa byl stejně zvláštní jako příchod do toho umělého. Byť podle mě je i ten umělý součástí toho skutečného. Jen několik metrů od brány jsme se opět mohli nadechnout zcela čerstvého smogu. Pozdravili se s několika policisty držícími obrovské pušky. Údajně jen polovina z nich má náboje, protože zbytek chlapci zelení propijí. Kupodivu od nás tentokrát nic nechtěli. Možná to bude tím, že jim taxíkář na otázku odkuď jedem, pověděl, že z IITA. S vědci je lepší se nezapléct. Sebastianův oblíbený vtip tkví v otázce: „Kdo je horší policie nebo zloději-loupežníci?“ Policajti vybírají úplatky skoro od všech vozidel, jinak jsou schopni vás na základě nějaký hlouposti nepustit dál. Šli až tak daleko, že vrací drobné nazpět.  

Teď jsme zpátky v Ikeji - lagošské mainland čtvrti. Unaveni po hodinách a hodinách diskuzích o smyslu a účinnosti rozvojové spolupráce. Stává se ze mě rovněž jedna z post-development zástupkyň? Nebylo by lepší zastavit celou rozvojovou spolupráci?

A pak si pěkně popovídaly

„Co máš dneska v plánu?“ „Zatim nic.... Ráda bych šla do klubu....“ „To já taky. Co s tim?“ Chvíle ticha a pak vzájemný pohled..... „Jdem na to žensky?“

Zní to jako trapný klišé, ale skutečně to tu tak funguje. Za onu osudnou noc jsme s Lulu obrazily tři luxusní kluby a neutratily ani nairu. Platili muži. Vyzvedli nás a k ránu i přivezli.

Ženy jsou v nigerijské socialní vrstvě, v které se pohybuji, postaveny do nižší pozice než muži. Od mužů se očekává, že se o ženu materiálně postarají, ale tím to končí. Něžné pohlaví má na starosti domácnost, děti a příbuzenstvo. V jihozápadní části Nigérie má velmi silnou pozici křesťanství i se svým desaterem. Cizoložství nicméně muži praktikováno je. Čím více partnerek, tím muž s větším M. Pozor jsou ale vyjimky a rovnez zalezi na socialnim statutu - cim lepsi socioekonomicke postaveni tim vice rovnopravnosti. Domácí násilí je fakt, kterému tu ženy rozhodně čelí, byť to společnost odsuzuje. Pokud vás někdo uhodí na ulici, tak nečekejte, že se vás jako ženy někdo zastane. Je to vaše osobní věc a chlap, který vás uhodil má určitě dobrý důvod, proč tak učinil. Musim ale říct, že jsem ještě za dva měsíce nic podobného neviděla.

 

Ze začátku jsem moc nechápala, proč na ulicích nevidím žádné zástupkyně něžného pohlaví. Žijí tu. Přirozeně. Ale většina z nich je doma. Do baru sem tam nějaká zavítá s mužem, ale že by si sama zašla na víno, pivo nebo colu, normální rozhodně není.

Ženy zde chlapy nebalí. Vysílají signály, ale sami nepřijdou. Pokud mají zájem, neupípají se a dají telefonní číslo. Rande probíhá různě, dle finančních dispozic chlapa. Večeře v čínské restauraci, pivo v místním baru nebo rovnou k němu domů. Záleží. Kino v okolí nikde neni, jen na Victoria Island, kde žijí bohatí a kde se lístek na film může vyšplhat na 300kč za osobu. A jiné kulturní vyžití vám naše část Lagosu nenabídne. Krom ovšem koukání na pirátský film za babku u sebe doma.

„Tak co? Jak to vypadá?“ „Už mi nezavolal. Na začátku mi řekl, že má dítě se svou bývalou přítelkyní, která údajně žije i s malým v Londýně, ale když jsem po měsíci šla k němu domu, tak jsem tam objevila spoustu dětských kosmetických přípravků a na mou otázku, co to tam dělá, mi nedokázal odpověď. Co si myslíš?.“ „A měl tam i ženské věci?“ „To nevím, do skříněk v koupelně jsem se mu nedívala.“ „A co se stalo pak?“ „Pak jsem mu jednou volala běhěm dne a slyšela dětský pláč, načež mi položil telefon. Od té doby jsem od něj neslyšela. A to jsme spolu byli několik měsíců.“

V klubech většinou hrají tu samou hudbu. Trochu nigerijské pop music ve stylu RnB a pak mezinárodní RnB. Jednou v pět ráno pustili i tradiční Yoruba písně. Ženy tančí v podstatě stále stejně. Pevně stojí na zemi a jen kroutí zadkem. Chlapy tančí, jak se jim zachce. U obou pohlaví se jedná o úchvatnou podívanou dokonale sladěných pohybů s rytmem. Pokud se ovšem nebavíme o postarších pupkatých Evropanech v obležení mladých místních krasavic.

Některé kluby jsou plné prostitutek. Kondomy nižší kvality tu stojí kolem 3 kč. A HIV test v levnější laborce kolem 200kč. Bohužel většina obyvatel se bojí na test zajít a raději žijí v něvědomí. Nigérie se nešťastně vyšplhla na 2. pozici počtu HIV pozitivních na světě. Procentuálně to ale není tak děsivé - kolem 3-5% Možná jsem již psala o tom, že lidé v zapadni Africe věří v různé nesmysly kolem HIV/AIDS. Například v to, že HIV byl vyvinuto Evropany, aby snížili počet Afričanů. Když jsem na to reagovala s tím, že rovněž máme HIV v Evropě, tak mi bylo řečeno, že je to nesmysl, protože oni to v televizi nikdy neviděli.

Je tu kolem mě celkem dost mladých lidí, kteří jsou třicátníci a nemají ani vztah. Přičemž odhaduju, že jim je víc než mi říkají. Malo kdo mi z meho okoli říká svůj skutečný věk. Bojí se přiznat, že stále nic nedokázali na svůj věk. Nemají auto, které je znakem bohatsví, a stálou práci.

„Trrr, Trrr, Trrr.. Ano? Kdo volá? Jsou tři ráno!“ „Ano? Tady je přítelkyně vlastníka telefonu. Kdo je tam?“ „Tady je jeho snoubenka.“ A pak si pěkně popovídaly...

Narozeninová párty

Stylová narozeninová párty. Skutečně. Po několika týdenním váhaní, zda ji vůbec pořádat a potom, co jsem hned na začátku všem vyžvanila, že mám narozky na den nezávisloti, jsem byla spíše okolnostmi donucena něco podniknout. Přes den mne hoši vytáhli na pláž, kde za nás platil nějaký dobrodinec – v nigérijské společnosti vždy platí ten, u kterého se očekává, že je nejvíc v balíků. Určitou dobu v určitých situacích jsem to byla já a Sebastian (po stížnosti z toho naši drazí ustoupili). Dokonce manžel Daniely, Kayode, když byl v Praze, tak fotil skupinu kámošů, jak si každý platí za sebe. Tady je to tak, že sedíte, popíjíte a pak přinesou účet a všichni ztichnout a očekává se, kdo to zatáhne.
Trochu nefér k tomu, kdo na sobě pracuje, snaží se a jen tak se nefláká.

Stejným způsobem probíhá i narozeninová párty. Očekává se, že všem zacálujete útratu. Zařídila jsem to tedy, domluvila se s barmanem, zaplatila dopředu a párty mohla začít. To jak proběhla, s jakou noblesou a pompézností, je věc jiná.

Nejdřív se děsně pohádal Yomi se Španělem Josephem – Evropan, který pracuje pro katarskou společnost Aspire. Ta hledá po celém světě fotbalové talenty a pak si malou hrstku z nich trénují ve svém sportcentru v Kataru a v budoucnosti je budou prodávat do klubů. Drsnej byznys. Celá hádka byla tedy o procentech z hráčů v budoucnosti. Yomi se odvolával na pravidlo FIFA, jinak mu nechce ukázat své dobré hráče.

No a pak ta druhá situace. I když zainteresovaní z první hádky, potom co se navzájem poslali někam, již odešli a já se snažila si přeci jen užít svou oslavu. Tak Ade stále pokračoval a vášnivě začal vysvětlovat okolním stolům, že Joseph je idiot a podobně. Což se mi trochu nelíbilo, tak jsem ho laskavě požádala, zda to už nestačilo. Reakce byla úžasná, přímo narozeninová. Prej: „Kdo seš, abys mi řekla, jestli to stačí nebo ne, chceš abych ti rozmlátil tuhle sklenici vo hlavu? Chceš to? Tak radši drž pusu.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, zas tolik jsme toho nevypili. Všichni jen zmraženě seděli a nechápali stejně jako já. „Co si to dovoluješ? Jsi normální? Drž sám pusu!“ spustila jsem zase já. „Já ti to rozmlátim vo hlavu.“ A vstal, na což jsem taky reagovala vstánim. Pak do mě Ade strčil.

Krásná a nádherná narozeninová párty. Jakou dohru bude mít Adeho výstup, nevím.

Nesluší se o tom mluvit. Nesluší se říkat věci, které by raději neexistovaly.
 

Víza?

„Mohl jsi utéct, ale neudělal jsi to, tak koukej dát hlavu nahoru. Nechci tě už nikdy vidět jinak než se vztyčenou hlavou. Buď na sebe hrdý, viděl jsi věci, které jiní neviděli. Ty jsi tam byl. Dokázal jsi něco, co jiní nikdy nedokáží. Rozumíš? Buď na sebe hrdý a neposlouchej všechny ty řeči kolem, že jsi tam měl zůstat,“ rozčiluje se Yomi na setkání Search and Groom týmu 2009 po návratu z Milána. A pokračuje: „Bohužel vám nemohu dát víc než 10 000 naira do začátku. Chci abyste to použili na pokračování ve škole, na nějaký rekvalifikační kurz. Je vám to jasné? Teď mi již nezbývá nic jiného, než vám popřát hodně štěstí a nezapomeňte, ať už cokoliv jsme tady pro vás. A také nezapomeňte na to, že to, co jste se naučili a dozvěděli, předejte jiným. Jste nyní vyslanci Search and Groom, tak se podle toho chovejte.“

Yomi Kuku je náležitě hrdý. Nikdy nikdo neutekl. Vždycky se celý tým vrátil. Také vybírá jen ty, o kterých ví, že mu neudělají ostudu. Místní to ale nechápou a klepají si na čelo - „Proč nezůstali v ráji na zemi?“. „Protože mají hrdost, protože ví, co je správné a nepotřebují nelegálně podúrovní utíkat,“ vysvětluje Yomi. Získat víza ale jednoduché nebylo. Dokonce se zdálo, že tým bude mít smůlu a nikam se nepojede.

Po návratu byli chlapci požádáni o osobní návštevu na ambásadě – ukázat se, že neutekli.
 

Keep discovering this is the Discovery channel

Univerzity ve stávce

„Co studuješ?“ ptám se na naší terase Lulu. „Mikrobiologii v Ibadánu.“ „Aha a proč jsi teď tady v Lagosu?“ „Protože všechny vysoký v Nigérii stávkují“ „Jak dlouho?“ „Nevim, několik měsíců. Jinak bych už měla diplom.“ „A proč jsou ve stávce?“ „Personál chce víc peněz, ale nikoho to tu nezajímá. Děti politiků studují v zahraničí. Jim je to úplně jedno.“

O pár týdnů později...

„Tak co máš dneska v plánu?“ „Nevim... hmm... nic.. “ „Jak to vypadá se školou?“ „No, dostala se ke mě informace, že snad v lednu či únoru by ji mohli otevřít.“ „Cože? A to jsou ve stávce odkdy?“ „Od června.“ „A co děláš těch 9 měsíců?!?“ „Nic, čekám, až se dohodnou.“

 

Nemají dost peněz, aby navštívili své kamarády, nemají dost peněz, aby cestovali, nemají dost peněz, aby šli do baru. Jen tak ve vegetativním stavu přežívají. Konverzační témata byla vyčerpána a práci smysl hledat nemá, protože se za dobu neurčitou musí vrátit do školy. Na otázku, proč si alespoň nechtějí najít nějakou neplacenou stáž, se mi dostává odpověď, že zadarmo pracovat nebudou.


„Co jsi studoval Ade?“ „Archeologii“ „Jak dlouho tu trvá vystudovat bakaláře?“ „Normálně čtyry roky, ale kvůli stávkám je to většinou šest až sedm let. Pokud bych studoval u vás, tak už mám doktorát.“

Search and Groom v televizi

„Yomi, prosim tě, mohl bys mi něco vysvětlit? Když jsi byl v Milánu, tak jsem viděla Search and Groom tým v hlavních zprávách na nejsledovanější televizi. A víš, v mém konceptu, pokud jsi v televizi, tak je to určitá známka serióznosti. Alespoň já to tak intuitivně vnímám. A proto moc nerozumím tomu, proč je obtížné získat sponzory. Vždyť už jen nabídka, že budou spojeni s dobrou věcí, přece něco znamená. Zároveň jim na oplátku můžete pověsit billboardy za záběry hráčů. Tím jim dáte dvou minutový prostor podprahové reklamy v hlavních zprávách.“ „To tady nikoho nezajímá. Kolikrát jsme už byli v televizi? Pravidelně každý rok s Homeless World Cup a pak mnohokrát při jiných příležitostech.“ „Proč je to nezajímá?“ „Protože z toho něco chtějí mít. Pokud s nimi podepíšeš dar na 60 tisíc naira, tak ve skutečnosti obdržíš deset tisíc a zbytek zůstane jim. Takhle to tu funguje. Nemají zájem cokoliv podporovat, pokud si z toho nenaplní kapsy.“ „Šílený.“ „Dám ti příklad. Samotný federativní stát Lagos nás podvedl. Zkopírovali naší vizi využívání fotbalu k rozvoji, doslova okopírovali naše internetové stránky, a MTN (největší mobilní operátor) jim daroval grant 150 miliónů naira (22 miliónů korun) na Street Soccer League. Představ si, že od účastníků zápasů chtějí registraci 3 tisíce naira (450 kč), kde na to mají ty děti asi vzít? A vidíš, že by se tu něco dělo? Kde jsou ty peníze a děti? Tohle je společnost, ve které žijeme. Každý si hledí svého a jen aby si nasyslili peníze sami pro sebe. Přičemž, jak už jsem ti řekl, Nigérie není chudá!“ „Hmm... a co jiné možnosti získávání finanční podpory? Co mezinárodní neziskovky?“ „Mezinárodní neziskovky nemají zájem podporovat stát, který peníze má.“

Smíšený pár

„Kolik tak stojí tenhle džíp?“, ptám se manžela Daniely. „7 až 8 miliónů naira (jeden milión korun).“ „Ty jo, to neni málo. Přitom jich tady jezdí fakt hodně. Kde na to ty lidi berou?“ „Haha....“ směje se Kayode a jeho slovenská manželka doplňuje: „Nigérie není chudá, hrstka lidí má peněz dost“.

„Jak se ti tu žije?“ Vyzvídám při našem prvním setkání od Daniely. „V Nigérii jsem něco přes dva roky. Přišla jsem sem na šesti měsíční stáž přes AISEC a pak se po nějaké době vrátila. Je to v pohodě. Musíš si jen vytvořit svůj malý svět a dělat podobné věci, na které jsi zvyklá z domova,“ začala mi mateřsky vysvětlovat a pak doplnila : “třeba když se chci skutečně potěšit, tak si v mikrovlnce zapeču chleba se slovenským salámem a sýrem.“

„.... to sem ti říkal, lásko, ne?“ „Co?“ „O té konverzaci s jedním známým na facebooku.“ „Myslim, že ne. O čem to bylo? „No... o tom, že napsal něco jako, že ted‘ když mám bílou manželku, tak můžu dělat zázraky. Protože jsem v balíku.“ „Zajímavý, a?“ „No a já mu napsal, že bych od něj něco podobně nesmyslnýho nečekal. Možná od někoho nevzdělanýho ale ne od něj. Že přece barva kůže z tebe a priory nedělá nadčlověka. A že se teď naopak musim otáčet, abych si tě udržel a platil letenky do Evropy,“ s vítězoslavným úsměvem ukončil Kayode.

Lidé tu věří, že všichni běloši jsou nehorázní boháči. Proto ti, kteří se kolem nich pohybují, „logicky“ musí být také. Jeden příklad za všechny. Minulý rok byly na stáži v Lagosu dva tandem páry. Jeden pracoval jako my, v Search and Groom, a druhý v jiné organizaci, která kdysi sdílela kancelář se Search and Groom a která rovněž navázala kontakt s evropkými organizátory GLENu. Podle dostupných informací jediným důvodem, proč tak učinila, bylo to, že si mysleli, že Search and Groom vydělává slušné peníze za to, že k nim přijeli evropští stážisté. Zmíněný druhý tandem – Němec a Polka – neměli celé tři měsíce co dělat a ta podivná organizace od nich navíc chtěla peníze za různé položky (ubytování například 3000 euro).

 

„Myslim, že bys jí mohla zkusit napsat a třeba to vyjde, že byste u nich mohli přespat.“ „No to by bylo super. A jaká je? Je v pohodě?“ „Jo, je fajn... jen... jedinou věc jí nikdy neodpustim. Když jsme vyřizovali víza s Kayodem, tak jsme museli do Abuji a stavili se u nich doma. Po návratu jsem jí poslala děkovný email a ona mi odepsala, že je překvapaná, protože Kayode je na černocha celkem normální a v pohodě.“




Parfém

„Dneska krásně voníš. Co to je?“ „Jo? No.... nevim.. myslíš tohle?“ „Jo, to je ono, co to je? Máš nový parfém?“ ... „Parfém?... Repelent, zlato..“

Nejasná úloha

Jakou že tu máme úlohu? Co se tu od nás chce? Ptáme se neustále sami sebe. Moc nerozumíme tomu, proč se celý rok čeká na to, až přijedou stážisti z Evropy na pořádání prázdninového tábora. Je to jako bychom byli součástí něčeho, proti čemu bojujeme – a to, že oyibo vše zařídí a nejlépe ví, co se má dělat. Když jsem si stěžovala (naprosto běžná věc – jsme tady k sobě hodně přímočaří), že si nejsem jistá míry impact faktoru a udržitelnosti takovéto aktivity, tak mi bylo řečeno, že to smysl má a že to dětem i ostatním rozšiřuje obzory. Prý je to součástí dlouhodobé strategie Search and Groom. Proč by děti měly znát vybiku nebo Rybičky, rybičky, rybáři jedou je mi ale pořád menší záhadou. Stejně jako proč to máme být my, kdo je podobné hry učí rovněž – přece existují knihy, kde se tyto hry nacházejí.

 

Krom menších problémů s africkým časem probíhá prázdninový program v podstatě podle plánu. Dobrovolníci jsou úžasní a tu kupu dětiček zvládáme v klidu. Jediná kancelář, kterou Search and Groom má, je ta v Ikeji, kde pracujeme. Ostatní centra jsou shlukem fotbalistů, kteří jsou zároveň dobrovolníci, a trenéra těchto fotbalistů aneb koordinátora dobrovolníků.


 

S dětmi tedy hrajeme různé hry, divadlo, vyrábíme masky a scenérie z odpadků (má nejoblíbenější část).

„Obaly ze sněděných sušenek hoďte do připravených pytlů....víte... bílý prostě myslí tímto způsobem.“ (omluvně dětěm vysvětlil koordinátor dobrovolníků v Agege)

Po osobní stránce jsem strašně ráda, že je to právě Sebastian, s kterým tu pracuji. Moc si vážím jeho nasazení. Už několikrát mi dodal energii a dostal mě z latergii. Ta na mě padla asi po dvou týdnech, kdy jsem začala být jako ostatní – pokud nepůjde eletřina, tak se prostě nepracuje. Nyní je to ale jinak – pokud nejde eletřina, kupujeme benzín.

A co se stane naší náplní práce po skončení tábora příští týden? V plánu máme přípravy semináře – Fotbal pro mír (Football for peace), což je koncept fotbalu bez předem daných pravidel, ty si musí vytvořit společně soupeři těsně před zápasem. Football for peace lze využít v různých oblastech – rovnost žen, demokratizace, HIV/AIDS osvěta. Search and Groom by později rád tento program implemantoval i v deltě Nigeru, kam chce rozšířit svou působnost (škoda, že nás tam nemohou vzít s sebou – jeden z oblíbených nigerijských vtipů je zasazen právě do této oblasti a je o albínci, kterého unesli rebelové ).

Já se zároveň pokusim vypočítat náklady na solární panely a zjitit podrobnější informace o socio-ekonomické situaci center Search and Groom. Naše neziskovka nemá jedinou pořádnou studii nebo jakoukoliv evaluaci. Vše je jen v ústní podobě a v hlavě jejího ředitele. Občas mám pocit, že Search and Groom je „one man show“. Pokud tu Yomi neni, tak se nic nedějě.

„Zapni televizi, rychle, rychle“ vběhl do mého pokoje Ade. Podávám mu tedy ovladač a spolu se uvelebujeme na postel – matraci na zemi - a světe div se, v hlavních sportovních zprávách dne na nejpopulárnějším kanálu je asi dvou minutová zpráva o našem týmu Seach and Groom v Milánu. Wow, jak tohle dokázali, když mám dojem, že je to tady jeden velký chaos? Proč mají tedy problémy s hledáním sponzorů?

 

Když zrekapituluju posledních pět týdnů – tak za tu dobu, co tu jsem, jsem potkala několik úžasných lidí, naučila jsem se rozeznat malárii v počátcích vývoje, úspěšně ji mám již podruhé za poslední tři týdny. A vůbec. Tančila jsem jako šílená – každý den je dnem malé oslavy, byla dvakrát v klubu, nazpamět se naučila místní hity pop music, jedla asi milionkrát rýži s fazolemi, ještě vícekrát slyšela, jak je Nigérie zkorumpovaná a že je všechno chyba politiků, ale hlavně pořád nepochopila nic!

Trofej

Nervozita a poslední přípravy zaplavují naší lagošskou kancelář Search and Groom. Za pár hodin se mladí fotbalisté vypraví do Milána na Homeless World Cup 2009 (homelessworldcup.org).  

Fotbalový turnaj pro znevýhodněné, kterého se účastní na 50 států. Search and Groom je výhradním výběrčím nigerijské reprezentace. Většina hráčů pochází ze skromných podmínek chudších čtrtí Lagosu a krom trenára a kapitána to bude poprvé, co se chlapci podívají do zahraničí. Nejedná se o turnaj profesionálů, ale spíše o nadšence či polo-profesionály. Uskutečnění turnaje má pod záštitou skotská organizace Homeless world cup sídlící v Edinburghu. Mezi hlavními sponzory nechybí Vodafone, UEFA a NIKE.

 

Smyslem turnaje je unikátní možnost interkulturní výměny mezi 50 týmy z celého světa, velké sportovní setkání a pravděpodobnost začátku profesionální kariéry. Homeless World Cup týmům přes sponzory hradí veškeré náklady.

Podle oficiálních statistik z Cape Town Homeless World Cup 2006 92% hráčů získalo po turnaji novou motivaci do života a 89% si zlepšilo sociální vazby s okolím (viz http://www.homelessworldcup.org/content/impact)

Sport není jen sport - myšlenka stará jako lidstvo samo. Sport přináší disciplínu, pravidelnost, překonávání sám sebe, týmového ducha a samozřejmě ve zdravém tělě-zdravý duch.

„Přivezu ti trofej,“ povídá šetnáctiletý Chuks. „To doufám, jinak se mi nevracej.“ "A pak si mě vezmeš" "To se uvidí, dávej na sebe pozor!" Od založení v roce 2003 si fotbalisté ze Search and Groom zakopali v Austrálii, Dánsku, Jižní Africe a Keni. Zatím nevyhráli. Jen zatím. Držte jim palce se mnou!

Pro zajímavost jedním z účastníků na Homeless World Cup 2009 je i pražská nezisková organizace Sananim zaměřující se na drogově závislé, kterým se naží skrz fotbal nabídnout novou šanci v životě.

fakta, fakta a znovu fakta - praktické info

Praktické informace

Cesta Praha-Lagos trvala 7 týdnů (lze mnohem rychleji - celý region je propojen autobusovými linkami, hlavní komunikace jsou vcelku dobré, 1hod cca 50km)
cena cca 800 euro i s vízy (pouliční jídlo, nejlevnější ubytování, místní dopravní prostředky - Západní Afrika není levná!)

Kurzy k létu 2009 cca
1 euro - 655 CFA (pevný kurz s eurem, ve všech CFA zemích)
1 euro - 2 CEDI (Ghana)
1 euro - 219 Naira (Nigérie)

Víza
situace se může změnit, na ambasádách vám vždy řeknou, že je lepší mít víza dopředu, ale zařízení víz v Evropě vyjde velmi draze a ve většina případů zbytečné. Nejlepší je se ptát lidí, co v oblasti nedávno byli či zařídit víza na ambadách v sousední africké zemi.

Maroko pro členy EU víza nejsou potřeba
Mauritánie lze na hranicích tranzitní víza na 3 dny, my jsme je přemluvili na pět dní, 20 euro
Senegal zařídili jsme v Mauritánii za 8 euro na 1 měsíc, pro "staré" členy EU vízum není potřeba
Mali šlo na hranicích za 15 000 CFA (655 CFA = 1 euro)
Burkina Faso na hranicích za 10 000 CFA
Ghana na hranicích velmi drahé za 100 dollarů, pokud vůbec, doporučiji dřive, v Praze je ambasáda, na měsíc za 800 kč
Togo na hranicích za 10 000 CFA na týden, na ambasádě v Accře za 10 000 CFA na měsíc a vydáno během jedné hodiny
Benin za 15 000 CFA na 48 hodin, na ambasádě v Accře za 10 000 CFA na 14 dní a vydáno během jedné hodiny
Nigérie na hranicích nelze, velmi komplikované a není jednoduché vůbec získat, drahé, 88 dolarů platba přes internet a další poplatky ambasádě, pro Čechy lze v Evropě pouze na ambasádě ve Varšavě (tj. plus cca 100 zlatych)

praktické je společné vízum pro Burkinu Faso, Togo, Benin, Niger a Cote d´Ivore za 30 000 CFA, nevydávají všude a rovněž všude o tom neví, v Bamaku by to mělo jít

Potkala jsem cestovatele, kteří projeli Cote d´Ivore, prý bezpečné, rebelové jsou všude mimo Abijan, ale nic dramatického, hodně obyvatel okolních států pracuje v Cote d´Ivore

Víza do Kamerunu jsou podobně komplikované jako do Nigérie

Cestovné
někdy chtějí zaplatit za batoh, někdy ne, zálěží na smlouvání, na řidiči, na vás, doba cesty cca 1 hodina 50 km

- Po Evropě zdarma-stop, dobré je vyjet v neděli po desáté večer (do 22.00 mají zákonný útrum), obejít kamiony na benzínkách, někteří míří až do Maroka, ušetříte za trajekt - můžete se schovat v kabině řidičů
- Španělsko se špatně stopuje
- trajekt do Tanger cca 32 euro
- kus Maroka lze stopovat (nám to ale od Tan-Tan nešlo a nechtěli jsme se zdržovat)
Dahkla - Nouakchott 36 euro
Nouakchott - Roso (hranice se Senegalem) 3 000 ougia
Rosso-Dakar 8000 CFA (7000+1000 za batoh)
Dakar-Bamako 25 000 CFA + 1000 za batoh
lze Bamako-Cotonou 25 000 CFA
lze Nouakchott-Bamako 25 000 CFA
Bamako-Segou 3 000 CFA
Segou-Djenne 2000 CFA
Djenne-Mopti 2000 CFA
Mopti-Dogon cca 500 CFA
Kori-Ouhiguya cca 1000 CFA
Ouhiguya-Ougadougou 2000 CFA
Ougadougou - Kumasi 12 000 CFA
Kumasi - Cape Coast 6 CEDI (2 CEDI cca 1 euro)
Cape Coast - Accra 5,5 CEDI
Cape Coast - Elmina 0,55 CEDI (autobus) 0,8 CEDI taxi
Cape Coast - Kanun National Park 1,5 CEDI (vstup do parku 5 CEDI)
Accra-hranice, tj. Lome 7,5 CEDI
mototaxi hranice-Lome 150 CFA
Lome-Agrofaro 400 CFA
Agrofaro-Togoville piroque místní 100 CFA (pronájem celé loďky 1500 CFA)
Agrofaro-hranice Togo-Benin 400 CFA (mototaxi)
hranice-Cotonou 1500 CFA
Cotonou-Ouidah 500 CFA
Cotonou- Abomey 1800 CFA
Cotonou-hranice 700 CFA
hranice-Lagos cca 500-800 naira (220 naira = 1 euro)

po městech mototaxi mezi 100-300 CFA
Ghana 0,20-0,70 CEDI

Strava
jídlo na ulici variace 200-500 CFA
Ghana 1-2,5 CEDI
Nigérie 200-500 naira

voda všude mají tzv. vodu v sáčcích - chlorovaná balená voda v sáčcích - relativně bezpečná a levná
25 CFA
Ghana 0,05 CEDI
Nigérie 5 naira

Bezpečnost
určité oblasti Mauritánie, Mali a Nigérie bych rozhodně nedoporučovala (v Nigérii rozhodně necestovat po setmění - velmi reálné nebezpečí ozbrojeného přepadení)

pro cestovatelky ženy bez problémů
já jsem cestovatala sama od Bamaka a skoro pořád jsem potkávala jiné turisty (v Mali obvzláště), není se čeho bát, lidé vás nenechají ve štychu (v Ghaně jsem bydlela u slečny z Ghany, která mi nabídla nocleh)

Jinak řečeno, jsem menší a drobnější postavy, bez velkých cestovatelských zkušeností, poprvé v Africe, a nic se mi jako samotné nestalo, lidé byli hrozně hodní, komunikativní a těchto 7 týdnů jsem si strašně moc užila a strávila jedny z nejkrásnějších dnů mého života, vřele doporučiji
nutnost je se dorozumět francouzsky a anglicky

v noci se nepotulovat sama/sám atd.

Ubytování
někdy lze smlouvat
nevýhoda cestování sama je ubytování - dormy jsou pouze v turistických městech v Mali

Mali
Segou 2000 CFA Mission Catholic
Djenne 2500 CFA
Mopti 4000 na střeše (usmlouváno na 3500 CFA) Deux Reves
Oouhiqiya u kamarádů
Waga Charles Dufour Foundation (peníze jdou na podporu mládežnického centra)
Kumasi u ghanské slečny
Cape Coast pokoj za 8 CEDI, za 12 CEDI dorm v Oasis
Accra u známých
Lome 3500 CFA Hotel Mawali
Togoville nedoporučiji tam vůbec jet, nic tam neni, hotel za 8 000 CFA
Cotonou 8000 CFA (spaly jsme 4)
Abomey 10 000 CFA (spaly jsme 4)

Oblečení
konzervativní je Maroko čím více k Nigérii, tím méně oblečení
kraťasy ke kolenům, tričko s rukávem či tílko s širšim ramínkem

Smířenost

Ade mi tvrdil, že si do dvou týdnu zvyknu. Měl pravdu.

Sedim na terase s laptopem, smířená s realitou a ve stavu všeobímající lásky. Zvykla jsem si. Stoky výkalů, smrad, špína, výpadky elektřiny a nedostatek vody mě už tolik nedostávaj.

„Zastavte, vraťte se, vraťte se,“ křičí na nás ve tmě skupina Nigerijců. Náš červený minibus dává tedy poslušně zpátečku. „Jsou tam ozbrojení banditi“. „Cože?“ začínám zmatkovat. Jsme na cestě z Lagosu do menšího města, kde se koná oslava desetiletého výročí úmrtí tchána Yomiho. Parkujeme na benzínce a společně s ostatními čekáme na ozbrojenou policii, abychom s ní v koleně projeli temnými zákoutími Nigérie.

Chvějící se ruce a bušící srdce se dostávají do normy až po několika skleničkách palmového vína. Oslava je to parádní se vším všudy. Hodinu trvající modlitbou, tancem, alkoholem, jídlem a darem. Pro tuto speciální událost se odívám do afrického, což je náležitě oceněno všemi příchozími. Zvláště mužským osazenstvem. Opět se dozvídám zajímavé věci o svém pozadí a prý si mě tu nechaj, že jsem jak africká žena. Super.

Pastis

Se Sebastianem již několik dní pracujeme na programu letního tábora pro místní děti. Stejně se nakonec bude jednat o jednu velkou improvizaci. Nevíme, kolik dětí přijde, nemáme zdání v kolik přijdou, co jsou zač, jaká je jejich angličtina, kolik dobrovolníků nám bude pomáhat, protože efektivně zvládnout 200 dětí ve dvouch nelze.

„Hej, nechceš si vzít mého bratra? Zítra si o tom můžeme promluvit.“ Jen se usmívám a doufám, že to ženština myslí s nadsázkou. Nicméně pravdu se asi nikdy nedozvim. Každý den slýchám komplimenty a nabídky. Přemýšlím, že si napíšu na triko – nejsem lístek za lepším životem.

„Nemiluje ji, sám mi to řekl, všichni se prostě jen snaží polepšit si a dostat se k perspektivnějšímu životu“ svěřuje se mi jedna z mála žen v mém okolí, pětadvacetiletá krásná studentka mikrobiologie Lulu. Mluví o svém kamarádovi, který si vzal Američanku. Hodně chlapů to řeší podobným způsobem. Dokonce šli tak daleko, že mají metody, jak získat srdce žen. Tímto apeluji, pokud bych v budoucnu přišla s nápadem se tu vdát nebo něco podobnýho, tak mi kupte lístek domů a tam mě pořádně zfackujte.

Snad se mi podaří si tu najít skutečné přátele, kteří by se se mnou nebavili jen proto, že jsem oyibo (bílá), protože chtějí sex (ideálně manželství a víza), nebo cítí, že mohou mít nějaké výhody z toho se kolem mne pohybovat.

Chlapy se tu chovají podobně jako v Ghaně a jinde. Spí kolem a podváděj na dennim pořádku, mají mnohem více privilegií a lžou. Nejhorší je, že tady asi lže každý. Nám i sobě samým.

Zatim se tedy po večerech opíjim pastisem a dny trávim v kanceláři. Údajně si do dvou týdnů zvyknu.

„V yorubě máme handlivý výraz – máš plochý zadek jako běloška, ale u tebe to tak není, překvapila si mě“. Povídá mi Lulu.
„Hmm, tos mi udělala obrovskou radost. Lepší kompimemt jsem dlouho neslyšela“ reahuji ironicky. Tímto vysílám do světa - mám africkej zadek.

Další den

Generátor pracuje na plné obrátky a naším štěstím je zbylý benzín ze včerejška. Naprosto neuvěřitelné v jakých podmínkách tu lidé žijí a pracují. Vodu kupujeme od překupníků, elektřina má být do sítě pouštěna dva dny ze tří, ale i tak většinou není. Do práce chodíme kolem stok plných moče a obrovského dýmu spalujícího se benzínu z hlučných generátorů.
Většina svobodných mládenců se po večerech poflakuje před místními bary, kde se posilují tvrdým alkoholem a plánují revoluci. Svržení všech těch super boháčů a zkorumpovaných politiků.
Můj současný domov - Ikeja, kdysi rezidenční oblast, se za ta léta proměnila do čtvtě, kde neteče voda, kde každá ulice má svou bránu, která se po 12 zavírá a kterou střeží oko chlapců s mačetami, kde nezaměstnanost a nic nedělání jsou na denním pořádku. A přeci tu lidé žijí, smějí se, milují se a hádají se. Smekám před nimi, já bych to déle, než musím, nedokázala. Jsem až moc zvyklá vše brát tak automaticky.Vodu, elektřinu, jídlo, knihy, intelektuální kecy.
Většina potravin je z dovozu a dražší než u nás. Lidé kolem nás jedí tak jednou denně. Pozoruji na sobě, že můj metabolismus začíná zpomalovat.

Někdy lituji toho, že existuje internet, je těžké vyjít z internetové kavárny a vrátit se zpět do šedé reality.

Finally at home - Mission completed - Lagos, the Sin City

Tady jsem, v Lagosu. Poslední etapa mé cesty byla opět naplněna náhodami a nehoráznym štěstím. Jen náhoda totiž mohla být příčinou toho (pokud je člověk pohanem), že jsem nakonec strávila celý týden v obklopení ženské smečky, popila s vodoo šamanem, navštívila vodoo slavnost, stejně jako to že jsem na hranicích Beninu a Nigérie potkala dva Francouze a Francouzku. Luisse pracuje v Lagosu pro francouzskou ropnou společnost Total. Po krátkém přestavení mi bylo nabídnuto jet s nimi. Hančin příjezd do města zaslíbeného byl proto zcela mimořádný, hodný princezny. Jen místo bílého koně proběhl v mercedesu a v obložení policejní eskorty s chlapama v neprůstřelných vestách a s obrovskýma puškama. Eskorty jsou dobré v tom, že je policie nesmí zastavit, což moc a moc oceňuji vzhledem k frekvenci policejních kontrol a stejně tak jejich vojenské vybavenosti strach nahánějící. Zcela jistě by se mi nic nestalo, pokud bych milé Francouze nepotkala, jen by mi cesta trvala déle a setkání s Ade, mým kolegů, by bylo vzhledem k absenci nigerijské simkarty komplikovanější.

"Chceš vidět občanku?" ptá se Ade při mém vyzvednutí na okraji Lagosu. "Měla bych?" "Měla bys, teď jsi v Nigérii, děvče" Skutečně se jedná o Adeho, mého nového kámoše, kolegu a nigerijského vtipálka. Yomiho, zakladatele Search and Groom, neziskovky, kde bude další tři měsíce pracovat, potkávám v kanceláři. Sebastiana, německého tandempatrnera, vyzvedáme na letišti spolu s Ade asi hoďku po mém příjezdu.

Nigérie mě překvapila svou očima pozorovatelnou rozvinutostí (chápej v našem společenském diskurzu, tj. technologie a podobný úchvatnosti) v komparaci s okolními státy. Stejně tak počtem policejních kontrol, něco podobného jsem naposledy viděla v Mauretánii, což je ale vzhledem k vnitřní situaci pochopitelné.

Vítej v zemi zaslíbené se 150 miliony obyvately, dvěma vnitřními konflikty, obrovskou korupcí, nedostatkem energie, ekonomikou postavenou na vývozu ropy (98% importu tvoří ropa), stejně tak úsměvavých lidech a lidech, kteří chtějí něco změnit. Search and Groom je toho příkladem. A je mým výsosným potěšením stát se toho součástí.

Sila zen aneb 4 princezny v Africe a navsteva skutecneho prince

Jak zenske komando prochazime ulickami a prekvapujeme mistni. Chlapy z nas padaj. V Lome berou do klubu a pak zavazeji zpatky, vi, ze nic za to nebude, ale preci to delaj. Teda, mozna doufaj.

Benin, stejne tak Togo, oslnuje vodoo tradici. O nejznamejsi togsske vesnici Togoville, kde byla koncem devatenacteho stoleti podepsana smlouva mezi Nemci a oblasti kolem teto visky, se mluvi jako o baste vodoo. Prekvapive zde byla spatrena Panna Marie prechazejici jezero a Jan Pavel II. v roce 1985 poctil mestecko svou navstevu.

Togoville a vubec Togo na me neudelalo dobry dojem. Ve tri rano se probouzim spacic na karimatce venku pred pokojem a vykrikem desim zlodeje, ktery pred mymi zraky utika do temnoty. S telefonem jedne z Kanadanek a naseho domaciho. Me nastesti nic nevzl, kolik chyb jsem udelala a jake stesti mam si uvedomuju ihned.

Rano neni lepsi. Kazdy nam tvrdi s lahvi palmoveho vina v pod pazi, ze je prezidentem nejake asociace. Otraveny platime za prohlidku vesnice. V muzeu nas vita skutecny princ Togoville a promlouvam k nam svym majestatnym hlasem. Neznale pomeru se pred nim neuklanime a drze se ptame, kdo ze je zac. V knize mesta si vsimam navstevy jedne Cesky pred rokem.

S devcaty nyni bourame klidne vody Cotonou. Benin, muj posledni stat pred Nigerii, si nesmirne uzivam a pomalu se tesim "domu", do LAGOSU.

Identita

Love is in the air zni barem vybudovanem v zapadnim stylu. Za evropske veci se tu plati. V baru Monsoon opravena o zed cucim na tu multikulturni smrst super atraktivnich a uspesnych jedincu. Nocni zivot v Accre dokaze cloveka pohltit tak, ze zapomene ze je na jinem kontinentu, navraty do reality jsou o to tezsi

Hlavni a nejvetsi mesto Toga, Lome, se zatim jevi jako jedna velka vesnice natlacena primo na hranice s Ghanou. Puvodni Togoland byl po prvni svetove valce rozdelen mezi Francouze a Brity, ta vec s Masarykem a vlastneni Toga nedopadla /skoda, bylo by super mluvit cesky ;/ Britska cast byla pripojena k Ghane.
Lome ma obrosvky potenciail; kdybyste videli ty nadherny plaze, to ze jsou vyuzivany jako verejne zachodky a to i pred vasimi zraky, je vec jina...

Cely dnesek travim v damske spolecnosti kanadskych studentek, ktere prozily rok v senegalu na univerzite a pak projely zapadny afriku, jak ja, jen jinou cestou, pres Guineu a Pobrezi slonoviny. Spolecne se vydavame na vodoo trh plny opicich tlap a hlav, stejne tak krokodylich celisti a ruznych hadu a mensich primatu. Bohuzel se i tento trh stal turistickou atrakci, proto se hned u vchodu ucastnime neprijemneho vystupu mistniho prezidenta trhu, ktery po nas chce 5000 CFA za vstup (655 CFA cca 28 kc, tj; cca 230 kc). Chlapy jsou skutecne dost hruby az se jedna clenka naseho zenskeho komanda rozbrecela.

Trh jsme nakonec videly cely a celou zpatky si zahraly na zeny v nesnazich a mistni nas hodili zpatky do centra. O moudrem vyuzivani zenskosti by mely byt psany knihy...

Zajimavy a dost sokujici rozhovor jsem vedle vecera vecer s jednim maliskym mladikem. Pry jsme, my bili, vytvorili HIV virus, abychom snizili africkou populaci. To, ze je to mysleni nejen tohoto mladence zjistuji zahy... Jini naopak veri v to, ze nic jako HIV neexistuje a je to jen sanha prodat drahe leky

"Dobry den, nevideli jste me tu nahodou rano projit?" ptam se vlastniku maleho obchodku snazivse se najit cestu zpatky domu. Nevideli. Zmenim tedy ulici. Pokud bych tu prosla, vim, ze by to zaregistrovali...

V nekolika dalsich dnech se vydam do malych vesnic hledat duvody naseho byti a inspirovat se vodoo tradici.

vsechny vas moc libam a doufam, ze vas moc nenudim a neotravuju ctenim poznamek

jinak jeste jsem nenapsala nic k mistni dive zvery, musim zklamat... vetsina vseho, co tu kdysi pobihalo bylo jiz uloveno... stejne tak destnych pralesu zbyva jen velmi malo

Ghana - Afrika pro zacatecniky

Uff, to byl den.. moc jsem toho nenaspala a rano brzy vstavala, abych stihla zaridit viza do Beninu a Toga. Vydarilo se. Viza mam a nejspis jiz zitra vyrazim. Nechce se mi, priznavam si v klimatizovanem pokoji nahlas. U pribuznych Hrishabha je mi dobre, sice nevim, zda bych sama chtela tolik sluhu, ale po skoro 6 tydnech na ceste si pocit princezny moc a moc uzivam... uz se nejevim jako usmudlana cestovatelka, dokonce i muj batoh ted zari v puvodnich barvach.

"Slecno, vy to zavazadlo mate opravdu velmi spinave, jen jsem ho namocit a uz pousti ropnou barvu... " ... poznamenal ghansky sluzebny.

"Vite, oni mi s nim hazeli po busech a tak" snazila jsem se dostat z trapne situace v tomhle palaci s hlidaci a ocelovymi dvermi.

Po lednovych volbach a vitezstvi opozice se bezpecnostni situace v zemi zhorsila, prepadavani a loupeze se od kvetna dostaly na denni poradek, zvlaste v Accre a zasazeni jsou hlavne bohaci. Neni tomu dlouho, kdy jednoho Itala pri nocnim prepadeni doma zastrelili. Proto ty ocelove dvere pri vstupu do prvniho patra, kde vsicni spime, proto ta ostraha venku, proto policejni kontroly na kazdem rohu, proto nebezpecny pes na dvore. Posledni mesic ale pry o nicem neslyseli. Pri vcerejsim navratu z predrazeneho klubu a baru s zenskejma na podpatcich a chlapech s obrovskejma doutnikama, se Ankesh neustale dival do zpetneho zrcatka, jestli nas nekdo nepronasleduje.

Po dvou letech jsem se opet ocitla mezi smetankou, ktera je na mistni pomery velmi bohata a jejiz deti nikdy nesedely v tro-tro [mistnich minibusech naharazujich verejnou hromadnou dopravu], jelikoz jsou vsude dovezeni vlastnimi ridici a nikdy by nejedly poulicni jidlo.. proste nedelaji nic, co delam ja.. jejich zivot vypada zcela jinak nez ten muj, nepohybuji se mezi nizsi vrstvou a pokud se jedna o Indy a Libanonce, tak se ani neprateli s Ghanijci a jen zridka chodi s cernoskami ci cernochy, univerzity studuji v zahranici [zejmena ve Statech].. Libanoncu lze napocitat nejvice, hned po nich Indu, pak tu ziji Cinane a nejaci Evropane. Libanonci, stejne jako v ostatnich statech Zapadni Afriky, vlastni mistni "supermarkety" se zapadnim zbozim jako cokolada Milka v cenove hladine 100kc. "Wowwww...." cena bonboniery dokonce 500kc..

Vratme se ale zpet do hlubsi minulosti a to do Burkiny Faso....

Az me dojalo, kolik z vas ma tak vrely vztah k jednomu z nejchudsich hlavnich mest sveta. Ouagadougou [Waga] nenabizi zadne turisticke atrakce. Budova centralniho marketu vyhorela pred nekolika lety, takze se trh rozprostrel po celem meste... vrelost jakozto zakladni lidska hodnota Burkinabe nezna meze.. chudi jsou, ale zahadne nas z toho nevini a usmev jejich tvare opusti jen zridka.. pravda, Waga, jako jina hlavni mesta, zpusobuje hektictejsi zpusob zivota a lide zde musieji byt dravejsi a ofenzivejsi.. potkavam desitky "umelcu", kteri chteji bile turistce prodat idelane cely obchod..

"Hana, zustavame v Ougadougou i pres noc, tak se muzeme potkat" napsal mi italsky par, s kterym jsem travala cas ve Ouahigouya a spolecne jsme prijeli do Wagy. Bohuzel jim nakonec neni dobre a ja se seznamuji s roztomilym Burkinabe. S nim jdu pozdeji na koncert [bubny] do kulturniho centra Zaka. Ismael, muj pruvodce, se po chvili vahani rovnez uchopi jednoho hudebniho nastroje a zhosti se nadherneho umeleckoho vykonu. Nemohu se donatleskat.

Burkina nabizi stravnikum prijemne restaurace oddelene od okolniho srumu clonou. Vzhledem k tomu, ze jsem predesly den nevecerela, tak jsem si ke snidani dala burkinskou verzi spaget. Uz si pripadam jak mistni, ti ji stejne silene tezke veci ke snidani.

"Bonsoir, co nabizite?"
"Kavu s mlekem a pulku bagety s maslem"
"Hmm.. tak ja si dam take" usednu k malemu stolecku na ulici a usmeji se na mladou teenegerku naproti. Citim se skvele, dopsala jsem svuj posledni blog prispek a mam opet volnou mysl. Krasavice usmev oplaci a ja se po chvili snazim o konverzaci, bohuzel divka je jedna z tech, ktera nebyla poslana do skoly [tj. neumi francouzsky], protoze vira v to, ze zeny by nemely byt vzdelany, stejne jako v to, ze co je zdarma neni dobre {napriklad vakcinace proti brisnimu tyfu] stale zakoreneny v lidske mysli jsou.
Tak alepson naznacuji, ze obdivuji jeji uces a ze kava synonym pro dokonalost pro me znamena. Divka podporujue vznikajici pratelstvi nabidkou prave na kole privezene hordy ryze. Prijimam a uz spolu zaborujem prsty do bile zakladni stravni komodity Zapadni Afriky. To, ze se jedna o ryzi importovanou z Asie nam chut nekazi.Po zaplaceni se rozloucime a opet si jdu svou vlastni cestou.


Verejnym taxikem, vozidlo, ktere nabira pasazery na zamavani.. mnohem levnejsi nez vlastni taxi, vejdou se do nej 4 osoby, se dobrouzdavam na jedno z autobusovych nadrazi v Ouagadougou.

"Kam? Kam? Kam chcete jet?" ozyva se ihned po vystoupeni ze vsech stran... jiz ponaucena vim, ze za nejjednodussi plati prisoupit na hru a nechat se zavest a ukazat misto temito profesionalnimi nahaneci..
"V kolik bych tu mela byt na autobus do Kumasi?"
"V devet rano nejpozdeji vyjizdime"
"Dobre.. dekuji a zitra rano navidenou"

"Muzete si vybrat, jakym chcete", prohlizim si oba a volim ten bus, ktery nema diry v podlaze. Moudra volba, ten druhy se musi cestou vyporadat s "malymi" technickymi problemy.. frajeri ho ale davaji dohromady a nakonec nas jeste dojizdi...
"Tusite, v kolik se vypravime? Vcera jste mi tvrdil, ze v devet nejpozdeji a ted odtlouklo jedenact"
"Brzy"
zasmeju se tedy pod vousy a jdu hledat neco k jidlu .. prekvapive skutecne do 10 minut jedem


"Jak se dari? Vsechno v pohode?" volam na druhy konec busu na mlade devce. Situovany jsme na hranicich Burkiny a Ghany.
"Jo, v pohode. Mas vedle sebe misto?"
"Jasne, prisedni si"
"Jmenuji se Brigitte a ty?"
"Hana, jsem z Ceske republiky, to je v Evrope, vedle Nemecka a nedaleko Francie" dodavam a neutechajici komunikace zacina, pricemz se me po chvili Brigitte zepta
"A uz vis, kde v Koumasi prespis? V jakem hotelu?
"Nejakem nejlevnejsim"
"Ok, ok, mohu ti nejake ukazat"
"Parada" a bavime se dal, po chvili..
"A nechces spat u me?"
"To by bylo bajecny"

Zrovna kdzy jsem premyslela nad tim, ze skoro neznam zivot zenskeho pohlavi {porad se kolem me pohybujou chlapy} mi magicka nahoda prihrala do cesty Brigitte, pruvodkyni galaxii a Koumasi. Bydli ve skromnem pokoji celkem kus od neceho, co by slo oznacit jako centrum mesta. Bez tekouci vody, kuchyne, mesicni najem cinni 4 CEDI {1 CEDI je 13,5kc, tj. cca 65kc] Prumerny plat Ghanijcu se pohybuje v rozmezi 50-100CEDI, na nase 650-1350 kc !!! Jidlo na ulici vyjde na 1-3 CEDI, 13-39kc.. jizda tro/tro [cca 3km] na 0,20 CEDI, tj 3kc. A to je na tom Ghana relativne lepe oproti sousedum.

Ubytovani po levnejsich hotelech na noc cca 100kc-140kc za jednoluzkovy pokoj. V turistickych mistech nabizeji moznost dormu {plati se za postel ve velkem pokoji}

Nakonec u ni zustavam od patku brzy rano do nedele rano. Jeste v patek nastevujeme babicku a pribuzne, prinasim jako dar, dle rady Brigitte na otazku co prinest, konzervy sardinek ulovenych na africkem pobrezi a zpracovanych v Indonesii {tak je to tady skoro se vsim - Afrika je povetsinou pouze surovarna}
vecer se seznamuji s nejlepsi kamoskou devatenactilete hostitelky. Brigitte zije sama a 28 letity snoubenec pracuje pro cinskou spolecnost a za mesic se vraci z Honkongu. Teorie cinskeho vlivu v praxi. Chlapec je evidentne v baliku, kdyz Brigitte plati vse, privatni univerzitu, osaceni {vetsinou tu prodavaj secondhand navezeny z ruznych evropskych charit, tricko cca 3 CEDI, kalhoty 10 CEDI - lze nakoupit i horsi kvalitu za mene penez} kamoska do skoly nechodi, nebyla prijata a na soukromou nema. Cely minuly rok stravila doma koukanim na filmy, penize na tro-tro nema, takze se s Brigitte potkvaji velmi malo. brigitte ji marne vysvetluje, ze by si taky mela najit nekoho, kdo nebude jen kecat, ale skutecne cinit, Pat ale Brigitte nechce poslechnout a pujcuje si o ni dalsi penize na kredit, aby mohla zavolat svemu milackovi.

Musim zminit, ze obe sou fakt kocky, pripadam si nemistne s nimi kracit po jedne ulici, dokonale postavicky a sexy chuze nenechavaji muze chladnymi

"My verne jsme, ale od chlapu to moc neocekavame, myslim, ze nejdulezitejsi je, ze se vrati vzdycky zpatky, to je dukaz lasky"
"A pouzivate kondomy?"
"Ne, vim, kdy mam neplodne obdobi"
"Pockej a co kdyz te nakazi pritel, kdys spi treba s jinejma"
"Ale nenakazi, ja mu verim"

Skutecne procento HIV pozitivnich nelze zjistit, lide se nechteji nechat testovat. Odhady hovori o 5%.
V sobotu a v nedeli se kona velka cast pohrbu, na ktere se v oblasti Koumasi zahaluji do cerne barvy. V Cape Coast jsem videla i v normalnim obleceni.


O Ghane se tvrdi, ze je to Afrika pro zacatecniky, je jedna z nejlevnejsich zemich v oblasti, s prijemnym klimatem a celkem dobre vybudovanym turismem. Lide jsou zde hodni {ostatne jako vsude} Pri prekracovani hranic z Burkiny byl rozdil enormni, v Burkine nema napriklad jedina vesnice plechovou strechu, tady skoro vsechny.

Citim se tu dobre.. pro mistni jsem jednoduse BRUNI, bila

"Hey bruni, h r u? What is ur name? R u a volunteer? Where r u from?" doleha ke me kazdou chvili. Rici neco ve stylu, ted ne, nemam cas, nelze, tim je urazite.

Chtela bych toho jeste tolik dneska a prave ted napsat, ale unava me dostava, skoda, pokracovani priste o nicote Accry, panafestu v Cape Coast, otrokarstvi, Elmine, Obamovi, mistni kuchyni, zazitku z kostela, curajicich lidech, hledani zlata, tanecnich krocich s mistnimi, o pive, piti kokosu na ulici, o usmevech lidi, o jejich kazdodenni pomoci, o me roli reprezentujici bohate a vyspele, o Anne ze Statu a Tomovi z Berlina, o Libanonci Mohamedovi, o situaci v severni Nigerii, o BBC, ktera prohlasila, ze Lagos je hlavni mesto Nigerie, o mistnim tisku a televizi a reportazich o ukamenovanych zlodejich, o ghanske hudebni scene, o smyslu cestovani, o samote a o kuzi opice povesene v Dogon country v Mali, o vnimani krizovatek

Burkinabe a Sita

Po chvili hledani sedim v prijemne internetove kavarne a premyslim, jak nejlepe vystihnout Burkinabe realitu, Pays Dogon a vubec vsechno, co me potkalo v poslednich nekolika dnech.

"Chtela bych tancit" sveruji se mladim parizskym medikum. Jsou stejeneho nazoru a tak zadame o pomoc a radu naseho pruvodce po Pays Dogon. Napad zaslechl i majitel hotelu a uz prinasi magnetak, kazety a reprak. Skutecna party ale zacina az v okamziku, kdy jeden z misni omladiny priklada na snimac kazetaku mobilni telefon. Neuveritelny trik vsem tanecnikum prinasi to poteseni si zatrsat na nejvetsi hity maliske pop sceny a ozdeji i na boba marlyho.
Hudba ustava s poslednim bliknutim telefonu. "Co se deje?" ptam se. "Dosla mi baterka" odpovida do teto chvile svudne se vlnici mladik.
Jdem tedy na kute. Jak rychle se vsihni sbehli, tak rychle zase pokojne zmizeli. Frantici maji "uzasny" napad hrat "I have never". Trochu lituji naseho pruvodce, takova otevrenost ;)
Usinam pod africkym nebem obloklopena myslenkami a nicote lidske byti.

Nevzdavam se, rikala jsme si v duchu. Prece tady musi byt levnejsi moznost zitra. Urcite neco najdu. Stesti mi na druhy den nepralo, zadny autobus opet nejede; ale preci jen jsme udelala dobry obchod - kilo cola orechu a 2000 CFA a uz se vezu na motorce do 20km vzdalene vesnice odkud chci sehnat dalsi spoj do dalsi vesnice. Hned v prvni vesnici se znova potkavam s fesnym Spanelem, ktery ma stejny plan prekrocit hranice do Burkiny, a tak se z nas pred ostatnimi stava manzelsky par - si rikam; kolik chlapu jsem uz v Africe nevystridala ;). po nejake dobe pokorneho sedeni se zelvim tempem blizi cerveny autobus. S nim popojizdime dalsich nekolik kilometru. Posledni cast cesty az do prvni burkinske vesnice probiha na korbe minibusu. Opet mame stesti, k jeho naplneni dojde jiz behem 6 hodin. Mame aspon spoustu casu civet do zdi a popovidat si s mistnimi obdhocniky o zivote, manzelkach, detech a nespravedlnosti. Jako jedni z poslednich spolucetovalu dorazi dva Rakusani. Zdravim je velkym usmevem a slovy "tak uz se muzeme predstavit, kdyz uz vas potkavam asi po paty": Turisti se po Mali pohybuji po jedne zakladni trase. Praxe je proto takova, ze na sebe neustale narazite.
Chlapci na nabidku pristupuji, ale tim to konci. Zabava se proto obraci smerem ke Spanelovi z Barcelony a moudremu biletari.

Po nekolika hodinach jiz za tmy se ocitame v Burkine, kde se rychle rozloucime a kazdy si jde za svym stestim. Ja mirim do prvni telefonni butky, v Burkine se nachazeji na kazdem kroku, a spojuji se s Veliem. Chvili cekani si zkracuji u obchodu s televizi a spolu s ostatnimi poslouchame problemy Parizanou. Sice budim trochu rozruch, ale nikdo si netroufa mi rici neco spatneho nebo me jakkoliv obtezovat.

"Jeee, syr" vyhrknu ze sebe. "a tak dobry" pokracuji. Klasicka reakce cloveka, ktery neumi ocenit veci, dokud je nema. Vecere nemela chybu, Italove jsou dokonaly a jak malo jich znam, zni mi v hlave. Uz skoro spici se snazim s nimi prdiskutovat problemy Severe a Jihu a nas samotnych.

Druhy den na pujcnem kole projizdim mesto a bavim se s mistnimi. Na vecer se strhava obrovska bourka. Konecne. Letos zacalo prstet velmi pozde. Instinkt, ze nemusim nikam zbrkle jezdit a hledat ukryt, protoze mistnimi mi vzdy pomohou, se ukaze jako zcela spravny a asi hodinou prehanku travim v obchode ve spolecnosti nekolika mladiku a jedne slecny. Po zakladni konverzaci odkud jsem a vyjmenovani ceskych fotbalistu (timto jim dekuji, vetsina obyvatelu Zapadni Afriky zna nazev statu Ceska republika) se debata strhne ocekavanym smerem - Evropa a Afrika.

Zcela vycerpana se za tmy pres kaluze a blato vracim do naruci Italu a Italky. Cestu bych samozrejme nenasla (smysl pro orientaci se mi lepsi velmi pmalu) nebyt mileho Burkinabe, ktery mi ji nezjistene ukazal.

"To vam nevadi na to jidlo nevidet?" ptam se netrpelive.
"Ne, jsme zvykly" dostava se mi odpovedi.
Nechapu, restaurace, kam jsme se vypravili rozhodne nepatri mezi nejlevnejsi a mi pruvodci vybiraji misto venku bez svetla. Neda mi to a zarizuji nakup svicky. Jsem zvedava, jestli si na neco takoveho nekdy zvyknu. Jist jidlo, na ktere vubec nevidim.

"Kdyz vyhrajes; dostanes sve prvni africke jmeno"
Snazila jsem se, co to slo. A nakonec skutecne vyhrala v modifickaci clovece nezlob se. Me nove jmeno je Sita.

"Dobre rano" zertovne budim prodavace papritovych kapesniku a cigaret. Je tak kolem 8 hodiny vecer a vsude je uz tma tmouci.
"Pekny vecer" odpovida mi mnouce si oci.
"O cem jste snil? omlouvam se, ze vas budim" pokracuji laskovne.
"O cem jsem snil? O zivote v Evrope."
" to snad ne, zivot tam neni jednoduchy, byt imigantem je velmi tezke, opustit rodinu, pracovat jako levna pracovni sila... tam byste nemohl takhle pospavat"
"Ja vim, ale ja tam stejne pojedu, zivot tady nikam nevede"

Dneska jsme se potkali znova, s usmevem volal me jmeno a ja si rikala, jak velkou ulohu hraju v pricinach toho, ze vsichni tady sneji o zivote nekde jinde.

sezona Spanelu

- "Moc se omlouvam" pokorne sem ze sebe vypravila potom, co sem ze sebe dostala vse, co jsem za poslednich nekolik hodin snedla.
- "Nic se nedeje, Koller je dobry fotbalista a Cecha mam taky rad" odvetil usmevavy doktor ve statni nemocnici.

"Bonjour, ca va?". Ahh jo, pomyslela jsme si, opet me dohnal jeden z mladiku snazicich se nabidnout sluzby jako pruvodce v Dogon country. Jasne jsem mu rekla, ze nemam zajem a ze ted zadneho pruvodce nehladam. Pry ze nechce zadne penize, odkad sem a co jsou me plany.. nase konverzace tedy zacala. Pry ma zajem se alspon neco dozvedet jineho, ze chape, ze to trochu ti nahaneci prehaneji; ale ze ted nemeli pruvodci behem 4 mesicu tepla praci; tak proto jsou tak agresivni. S usmevem jsem prikyvla. Mou naklonost ziskal nicmene zahy. Ptala jsem se odkad je vestina turistu v Mali; "Francouzi a pak za tyden zacina sezona Spanelu". Pobavane jsem odvetila "Ano, sezona Spanelu a mang"

"A ted uz nic nejede?" ptala jsem se ponekud rozpacite ridice. "Nevim, zatim jste tri, minibus ma kapacitu 25, az vas bude tolik, tak se pojede". "A to bude v kolik?" nenechala jsem se odbit; "Nevim, bud ted nebo treba zitra ci pozitri, ale pokud chcete muzete zaplatit zbyvajicich 22 mist a muze se jet hned" Vyjeli jsme druhy den rano, po noci na krizovatce, do minibusu se narvalo 35 lidi. Mym stestim byl prave se konajici trh.

"Jestli ma rozvojova pomoc cenu? Nevim. Rikat lidem, co maji a co nemaji delat, nikam nevede. Opravdu jsme v nich vybudovali efekt natahle ruky." "Mohu tohle nahrat na video?" zeptala jsem se. "Ne, vyhodili by me", odpovedela rozpacite Italka.

"Vy, bili, sem muzete, kdy chcete. Nemate problem s vizi. Kdyz mi chceme k vam, tak asi po pul roce dohadovani se a dodavani ruznych materialu, nam je nedaji. Uvedomte si; ze pokud nekdo od nas jede za praci legalne k vam, tak je to spickovy doktor ci specialista; jaci lide, jezdi od vas k nam?"

- "Kolik ma prumerne zena deti? To nevim, to neni dulezite, my deti pocitame pres muze; muz ma prumerne tak 15 deti."
- "A to s jednou manzelkou?"
- "No asi s dvemi, zalezi na nem a je jedno jestli je krestan, animista nebo muslim. Vsici muhou mit az 4 manzelky"

- "Ceska republika je pod Rakouskem. a mluvi tam podobnym jazykem jako ve Skandinavii." Spustili na me francouzsti studenti. ;)

- "Nejsem moc dobry fotograf" snazila jsem omluvit kvalitu fotografii.
- "Ale jo, ste dobry Japonec"

manga az po setmeni

Here im. V Burkine Faso. Vycerpana po nekolika injekcich antibiotik, ale zdrava a stastna. Cesta z Mauritanie do Dakaru me naprosto dostala. Po prekroceni hranic, kterou tvori reka Senegal a v soucasne dobe probiha na plavidle darovanym Nemci, jsme se ocitli naprosto v jinem svete; Nase mala smecka vedena Danielem se asi po asi hodine dohadovani nalozila do 7 mistnigho taxiku smer Dakar. Prvni vec, ktera me zarazila bylo reggae ke me dolehajici z malych kiosku po ceste a polorozpadleho vozidla, ktere nas unaselo vstric letnimu dobrobrodruzstvi.
Dakar je geograficky a mentalne nejzapadnejsi casti Z Afriky. V centru lze narazit na luxusni butiky, trvale usazene cizince, drahe restaurace super moderni kary a tak vubec. Jasna vec, vseobjimajici chaos je pritomen i v tomto meste vyvolenem, stejne tak jako znacky - zakaz zastaveni a vstup trakarum. Nakonec jsme se zdrzeli jen velmi kratce. Tri noci. Podepsali slib manzelsky a popili whisky s holubickami. Uchvatny, byla jsem za svedka na kamerunske ambasade, dokonce jsme se i pro tuto specialni prilezitost vzala nausnice a pretrela rasy cernou barvou. Musim ale rici, ze to nejrpve vypadalo nemozne, pan velvyslance nam hodinu vysvetloval pravidla Kamerunu, ze pokud se chcete provdat musite mesic predtim podat oznameni a cekat, jetsli nekdo nebudu z vasi vesnice proti. I Jitka zacala bejt nervozni pri predstave vysvetlovani mosteckemu starostovi, ze potrebuje povoleni ke snatku. Ovsem nakonec penize jsou nastroj mocny a my s usmevem odesli i se vsemi nutnymi papiry, ktere jsme podespali v tichosti pokoje v centru Adry.
Z Dakaru jsme se pak vydali dal do Bamaka. Asi 40 hodinova jizda busem nakonec dopadla dobre a my se skutecne asi s puldenim zpozdnim opravdu v Bamaku ocitli. Nevim, co budu delat, az se ode me jednou bude ocekat postarani se o dite, pochybuju, ze ho uslysim, kdyz spim; tak spim a kdyz by me Honza neprobudil se slovy "Hori nam autobus" , tak bych asi v klidi spala dal.. ;)

V Bamaku jsme se rozdelili, holubice vyletili smer Ghana a Honza s nimi. Po dlouhe dobe uvazovani jsme se rozhodla alespon v rychlosti projet Mali. V prvopocatcich jsme se bala jak malej Jarda, ale ted, po tydnu cestovani sama, musim rict, ze to bylo nejlepsi rozhodnuti, co jsem mohla udelat. Jednak nikdy nejsem sama, porad potkavam nekoho na ceste, mam nejvetsi svobodu a vubec si to hrozne moc uzivam. Ted jsem se treba zastavila u Italu; kteri v Burkina pracuji na projektu snizeni negatinich efektu globalniho oteplovani. Turistu je rovnez v teto casto sveta hodne, hlavne Francouzu...

V Mali jsle projela Segou, Djenne, Mopti a pak jako spravny turista Dogon country.

Hned druhy den mi zivot pripravil prvni zkousku mentalni dospelosti a pripravenosti cestovat sama; Zacala jsem mit obrovsky bolesti hlavy a den nasledujici i teplotu. Pri odberu krve mi rekli, ze mam brisni tyfus (byt sem ockovana) a slabou forlu malarie. Pekny, takhle najednou. Nejdriv jsme trochu zazmatkovala, videt deset injekci, ktere musim vpravit do zil behem nasledujicich peti dni, me vazne vydesil. Nastesti hned prvni injekce zabrala velmi rychle, druha mi byla podana v hostelu mediky ze Svycarsky a dve nasledujici v jinem meste v Mopti, tamnimi doktory. Vic jsem jich nebrala, protoze je to az moc silny antibiotikum a pri tech dvouch poslendich mi bylo vazne zle. Ted dobiram oralni antibiotika a citim se dobre. V Accre pak pujdu jeste jednou na test krve, jestli je vsechno v poradku.

"Ted to nejez" zaslechla jsem zensky hlas dolehajici ke me z druheho kouta autobusu. Zmatene jsme se podivala tim smerem nechapajic, co se jako deje. Dal proto pokracovala v loupani manga. Rada zalozena na staletych zkousenostech mi dosla v okamziku, kdy jsem vystoupila z autobusu a snazila se zacit s okusovanim pokrmu. Po par vterinech jsme to ale vzdala, tolik much jsem jeste v zivote nevidela: Jsme si jista, ze aspon tak deset jsem snedla behem tech par vterin; "Manga jime az po setmeni" konejsil me zensky hlas, "pak jich muzes snit, kolik chces", pokracoval.