víkend

OHH. Prekrasny víkend jsme strávili se Sebasem v obklopení německé smečky. Erdmuthe a Julian pracují v sídle YMCA a Stefan je na stáží v největším zemědělském výzkumném centru v Africe – IITA (International Institute of Tropical Agriculture). Je vtipny, jak máme stejné zážitky z typově odlišných stáží. Potýkáme se stejnými problémy – špatnou komukací, nedostatkem informací, neustálým čekání na něco, jiným myšlením, braním nás za speciality - za guru v oboru, což je holý nesmysl.

Jen se dostat do komplexu IITA je pro běžného smrtelníka nemožné. 

Musíte někoho znát, kdo v sídle žije a kdo vám vystaví pozvánku. „Ty jo. Tady je to krásný, to je neuvěřitelný.“ „Hmm, možná na chvíli je to pěkné, ale já si tu připadám jak ve zlatý kleci, “ odpověděl mi Stefan. Bazén, bar, tenisový kurt, basketbalové hřiště, golfové hřiště, překrásně udržované zahrady a trávníky. To vše megakomplex pro vědce nabízí. Menu nabizi indické, čínské a evropské speciality. Paráda. Po večerech můžete nerušeně popíjet u osvíceného bazénu. Taky jsme tam nakonec přespali. Prostě nešlo odejít.

Exitenci takového sídla naprosto chápu. Vědci potřebují na své přístroje elektřinu 24 hodin. Stejně tak potřebují klidné prostředí a určitý komfort. Teplá sprcha, toaletní prkýnko, voda z vodovodu, eletřina, rychlý internet. Kupodivu to bylo tak přirozené, že mám dojem, že návrat domů nebude tak dramatický. Rychle si člověk zvykne na příjemné věci. 

IITA se věnuje zkoumání tropického zemědělství a žije přes granty. Údajně se snaží o nakrmení Afriky ("Africa's leading research partner in finding solutions for hunger and poverty"}  

Sebas přišel s názorem, že je to víc sofistikovaný a Západ se spíš snaží o zajištění dostatku potravin pro sebe. IITA je platformou pro různé projekty, které jsou sponzorované odlišnými vládami a organizacemi v rámci rozvojové spolupráce. Zejména americkou USAID. Vědci tutíž pracují na různých projektech, ale využívají stejné zázemí. V komplexu mají výzkumné centrum, domy, restauraci, knihovnu, školu, bar a pak prostor pro různé volnočasové aktivity. Kino zde ale nenajdete, ostatně jako v celém několika milionovém Ibadánu, který je rozlohou třetím největším městem Afriky.

Návrat do skutečného světa byl stejně zvláštní jako příchod do toho umělého. Byť podle mě je i ten umělý součástí toho skutečného. Jen několik metrů od brány jsme se opět mohli nadechnout zcela čerstvého smogu. Pozdravili se s několika policisty držícími obrovské pušky. Údajně jen polovina z nich má náboje, protože zbytek chlapci zelení propijí. Kupodivu od nás tentokrát nic nechtěli. Možná to bude tím, že jim taxíkář na otázku odkuď jedem, pověděl, že z IITA. S vědci je lepší se nezapléct. Sebastianův oblíbený vtip tkví v otázce: „Kdo je horší policie nebo zloději-loupežníci?“ Policajti vybírají úplatky skoro od všech vozidel, jinak jsou schopni vás na základě nějaký hlouposti nepustit dál. Šli až tak daleko, že vrací drobné nazpět.  

Teď jsme zpátky v Ikeji - lagošské mainland čtvrti. Unaveni po hodinách a hodinách diskuzích o smyslu a účinnosti rozvojové spolupráce. Stává se ze mě rovněž jedna z post-development zástupkyň? Nebylo by lepší zastavit celou rozvojovou spolupráci?