Friday 30 October 2009

Nepříjemnosti

Obdivuji Sebastiana, že je tak klidný. Snad se to také naučím. Právě jsme se vrátili z našeho výletu do Abuji a na sever země. Pokoušeli jsme se domluvit s lidmi z naší neziskovky, aby nás vyzvedli dnes na letišti v Lagosu. Jediné co nám řekli, že neví, jestli přijedou. Ani to nedokáží říct napřímo, že to neudělají. Museli jsme tedy vzít drahého taxíka a vrátit se zpátky svým vlastním instinktem. Problém je v tom, že letiště je cca dvacet minut od kanceláře a že je prostě těžké se zorientovat a nebýt obrán. Připadá mi jako neúcta k lidem, kteri sem prijeli videt svet. Mozna ale toho chci moc - protoze chci, aby ke me byli lide uprimni a alespon mi po telefonu rekli, kolik taxik stoji a ktery si mam vzit. Misto toho mi pokladaji telefony. „Ahoj Yomi, jak je?“ „Dobrý, jaktože jste se nevrátili po zemi?“ „Chtěli jsme tu být včas na přípravu semináře. Yomi, já jsem ti volala“ „Jo?“ „Ano, a ty jsi mi položil telefon.“ „No jo, já jsem někde pobíhal.“ Tohle už přestává být zábava. Tohle už není normální. Telefon mi položil schválně a bez příčiny. Taková nevraživost, taková zlost v jejich očích.

Chtěla bych mluvit osobně s lidmi, co tu byli na stáži před námi. A strašně ráda bych se dozvěděla, že je to vlastně celé naše chyba. Že jsme to celé zavinili my. Že oni měli perfektní stáž, která probíhala bez problémů a hrozně moc se bavili a místní na ně byli velmi hodní. To nás jen nenávidí, protože jsme něco provedli. Ale co? Od té chvíle co Ade udělal výstup na mých narozeninách, šlo všechno z kopce. No one gives a shit. No one gives a fuck. Prosím, vyved´te mne někdo z omylu. Řeknětě mi někdo, že se naprosto mýlím a vše jsem jen špatně pochopila.

V Kaduně na severu Nigérie jsme se potkali a několik dní zůstali u dalšího GLEN tandemu. Holky pracovaly v neziskovce, která se snaží propagovat alternativní způsoby vaření – místo benzínu. Rovněž měly problémy se svou neziskovkou. Ta si o nich myslela, že jsou špionky něměcké organizace, která financuje zmíněnou neziskovku. Na závěrečnou párty nikdo z organizace nepříšel, byť jim to slíbili. Když obě ležely v horečkách způsobených tyfem a malárií, tak jim nikdo ani nepřinesl jídlo. Obě byly tak slabé, že několik dní nejedly, protože nezvládly si jít pro jídlo. Je tohle k sakru normální?

Kdo je tu za nás zodpovědný? Kdo zkontroloval organizace, kam jsme vysíláni? Na základě čeho si lidé v Evropě myslí, že něco jako neziskovka vůbec v nigerijském konceptu existuje? Proč žijeme tak trochu v naivním evropském pohledu? Proč máme tak děsivě zkreslené představy o Africe? ... Přece protože trpíme nedostatkem informací. Ahh,jak jednoduche ...

Se Sebastinem máme oba dva tyfus a malárii. Na malárii nám žádné doposavadní léky nezabírali a ona se stále vracela (nejspis) – já ji mám již dva měsíce. Tyfus jsme chytli nejspíše z vody, v které myjeme nádobí. Kam jsme to sakra byli bez jakýchkoliv příprav vysláni? Dva týdny jsme na seminářích probírali způsoby globálního vzdělávání a ani jednou jsme neřešili, jaké je naše role v neziskovce, v místní společnosti. Jak se zachovat v případě přepadení, což by se nám v Lagosu mohlo stát. Jak si dát pozor na mini problémy, kterých se nevědomky můžeme dopustit. Například jen názkanem narušit věkovou hiearchii v organizaci atd. Vždyť naši tutoři si prošli rovněž stážemi, tak proč nás nikdo k sakru nevaroval? Možná prostě dostatečně lidí nerozumí Nigérii. Uvědomuje si ale někdo, že i malá chyba by tu mohla být chybou fatální? A že lidský život tu neznamená nic? Samozřejmě, že existuje dost lidí, kteří například s baťohem po vesnicích Nigérii procestovali a kteří mají úžasné zážitky. Určitě ano. Ale cestovat a pracovat jsou dvě zcela odlišné věci. (k turismu – v Nigérii v podstate neexistuje!)

Jak máme vědět, jak se zachovat, když zjistíme, že nám na hranicích dali razítko a vstupní víza pouze na měsíc, byť v pase máme na šest (v mém případě) či na tři měsíce (v případě ostatních). Druhý tandem z Kaduny si po dvou a půl měsících všiml, že tu jsou již dva měsíce ilegálně! (chápu, měly se podívat dříve, ale kdo to mohl tušit, když imigračním úředníkům na letišti řekly, že tu budou na měsíce tři). A co teď? Naštěstí Julia – Maďarka tu poznala dalšího Maďara, který ji podplatit imigračního úředníka a ten ji prodloužil víza. Nathalia zase volala na něměckou ambasádu v Abuji a něměcká konzulka po konstatování, že tohle se stává dost často, s ní šla na letiště a přes svůj kontakt jí protáhla do letadla – nic ale neplatila, Němci nechtějí podporovat místní systém. Kruci! Co to je??? Na tohle jsme nebyli připraveni! Nigérijci to dělají schválně – v jejich očích se jedná o reciprocitu vízové politiky evropkých, potažmo západních států. Co dělat v případě, že se na nás naše „neziskovka“ vykašle? Měli jsme něco podobného na seminářích? Probuď se Evropo ze svého nerealistického pohledu!!! Všichni stážisté se v zemi kontaktovali s krajany, kteří jim to tu v podstatě pomohli vydržet v důstojnosti. Já s Čechy a Slováky a Julia s Maďary..

K čemu ty semináře vůbec byly? Nejhorší ze všeho je, že ani po týdnu či dvouch by „kontrola“ neziskovek nic nezjistila. Vše z venku vypadá tak dobře.

Že minulé tandemy neměli takové problémy? Nevím. Třeba o tom jen nemluvili.

Proč nás tu vůbec „neziskové“ organizace chtějí? Jedním z důvodů je prestiž mít bílého kolegu. Žádná organizace není brána dostatečně vážně, pakliže nemá alespoň jednoho bělocha. Myslíte, že mají zájem o naše znalosti? Nebo o naše návrhy? Myslíte, že pro nás mají práci? Tak si tohle všechno myslete, je to ale omyl. „Neziskovku“ dávám do uvozovek, protože se podle mého rozhodně nejedná o neziskovky v našem slova smyslu. Nedala bych ruku do ohně za to, že jejich snahy jsou neziskové a že věci dělají pro společnost. Neziskovka totiž může být celkem solidní byznys.

Vím, tohle je zvláštní přípěvek. Již se to ve mně shromažďuje delší dobu. Omlouvám se, ale je to součástí mé nigerijské mozaiky.

Pokud máte někdo jiné zkušenosti a chcete mě vyvést z omylu, který byl způsoben injekcemi a antibiotiky, tak mi, prosím, napište, moc ráda změním svůj názor.
 
Posted by Picasa

3 comments:

  1. Dost drsné, ale evidentně je to realita. Nigérii neznám, ale můžu přispět se zkušeností odjinud.
    V létě jsem dělala v neziskovce v Alžírsku, po jejímž smyslu pátrám doteď. Jasně, plno věcí, co dělali, bylo užitečných. Ale jejich hlavní úkol, pomáhat ženám v problémech, jaksi neplnili. Jen o dva měsíce oddalovali realitu, která stejně přišla. Ty ženy jim ve skutečnosti byly úplně ukradené. Šlo jen o to, že to dobře vypadalo. Že byli jednou ze dvou podobných organizací v celé Africe. Nikdo jiný prý už nic podobného nedělá. Ale jak říkám, moc nevím, co teda dělali oni. To, že u nich mohly ty ženy strávit dva měsíce je sice super. Ale co pak? Žádné zabezpečení. Žádné kurzy. Žádné projekty. Nic. Vypršela Ti doma, tak se sbal a zkus žít jinak. Jenže nikdo neřekl jak.
    Jo, byli na mě všichni strašně milí. Ale když jsem hlavnímu vedení řekla svůj názor, o který mě sami žádali, tak se jen usmáli a pokývali hlavou. A změna? Žádná.
    Ale musím říct, že řadoví zaměstnanci byli úplně super. A když jsem tam já onemocněla z vody, tak se o mně starali s láskou. A asi jen díky nim jsem se tak neuvěřitelně rychle uzdravila.
    Podle mě je to všechno jinou mentalitou. Jinýma hodnotama. Jiným stylem života. My prostě očekáváme něco podobného jako u nás doma. S tím, že stejné to nebude, počítáme. Ale že to bude tak jiné...
    Zdravím do Afriky:-)

    ReplyDelete
  2. Ahoj Hani. Ať to probíhalo jakkoli, máš obrovskou zkušenost a neuvěřitelně rozšířené obzory. A kdyby mělo být Tvým přínosem v celém "projektu" jenom to, že na své zkušenosti upozorníš další, bude to dost.
    Prosím, hlavně si nenechávej veškerý svý dojmy (pozitivní i negativní) pro sebe a šiř je dál, ať nevyjíždějí další lidi jen pro to, aby zjistili, jaký je opravdový stav věci, ale aby se věci měnily a hýbaly kupředu.
    Přeju Ti, aby ses se všema těma zážitkama byla schopná brzy vyrovnat a na základě toho pracovat dál.
    Opatruj se,
    Eliška
    (redakčně kráceno;)

    ReplyDelete
  3. celkem chápu tvoje pocity a vím jaký to je být v cizí zemi odkázanej sám na sebe...tuhle práci jsem nikdy nedělal, ale věř, že pohybovat se v podobných oblastech s batohem na zádech je taky slušná škola a co víc je to daleko svobodnější a férovější než dělat pro organizaci, která se na tebe potom vykašle, tyhle země jsou úžasný tím jak jsou drsný a jiný, věř tomu až se vrátíš bude ti to chybět.
    zdar a sílu
    Jeff

    ReplyDelete