Saturday 31 October 2009

Krajané

Čechů žije v Nigérii nakonec kolem 25, většinou se jedná o dobrodružné duše. Některé ženy se sem provdaly mnoho (40) let nazpátek a to dokonce do Port Harcourtu – do oblasti obávané delty Nigeru. Na recepci na české ambasádě k založení Československa jsem potkala krajany i z Kamerunu, kteří tam přes devět let úspěšně podnikají. Od nich mi bylo porazeno, že pokud sháním ženicha, tak západní Afrika je ideální místo na hledání bohatých a úspěšných evropských podnikatelů, diplomatů, konzulů, kteří rovněž hledají partnerku a vzhledem k menšímu výběru mladých bělošek je šance být vybrána jedním z mužského pokolení velmi vysoká. :)

Drogy

Kolem nás se chlapy v Ikeji posilňují zejména alkoholem, ale existují i další látky dodávajícící konzumentovi dost silný požitek. Na pláži můžete koupit joint za 25 kč, stejně tak extázi, kokain atd. Všechny možné klasické drogy. Oblíbené jsou u nižších vrstev například tzv. Šapé – naložené rostliny (klacíčky) v dry ginu, jehož panák stojí kolem pěti až deseti korun a já jsem ho pila mimojiné s moderním šamanem v Beninu. A jak jsem byla zasvěcena nedávno tak i různý mix léků, které jsou po celé zemi prodávány bez předpisu. Číslo jedna je Roche 542, Tramol (3 za 3 koruny – relaxuje), D 5, Codin (sirup proti kašli smíchaný s Benelinem je údajně super populární v Lagosu), mix Codinu s Roche 542 je podobný kokainu. Motorka-taxíkaři zbožňují Sholisho, což je lepidlo na boty, které vdechují.

 
Posted by Picasa

Generátory

Generátory jsou ty prapodivné hlučné boxy, jež se staly hudební kulisou romantických částí dne. Proč o nich ale psát? A věnovat jim prostor? Protože pocházejí většinou z Číny? Ne, proto ne.. protože jsou obrovským fenoménem. Skoro každý má alespoň jeden. Nigérie totiž nevyrábí dostatečné množství energie, které by dokázalo zásobovat celou zem a proto jsou výpadky eletřiny naprosto běžné. V hlavním městě Abuje, jež byla umělě zkonstruována s širokými ulicemi a semafory, právě ty semafory nefungují, protože většinou nejde eletřina. To je takový malý detail, jak by řekl klasik. A místní by dodal vtip – „Slyšel jsem, že NEPA pracovníci jdou do stávky...“ „Jo? A já myslela, že už všichni imigrovali.“ (NEPA je stále používaná zkratka pro dodavatele elekřiny)

Někteří trvdí, že lobby pro generátory je tak silné, že nikdo nemá zájem vylepšit energetickou situaci. Každý dva či tři roky si musíte zakoupit nový a pak toho benzínu, kolik do něj nalijete. No paráda. Více lidí si může vydělat peníze. To, že by elektřina rozhýbala ekonomiku, nikoho nezajímá, to je myšlení až moc do budoucna.

Většina chudých rodin si ale na takovou malou mašinu (cca 1600 kč) i s provozem (záleží, benzín se zítra zdražuje ze 65 naira – 10kc na 100 naira – 15 kc) nevydělá. Proto žijí dle přísunu světla. Například ve tři ráno se probudí a dívají se na film, jelikož přávě od tří do pěti funguje elekřina. Naše čvrť je na tom nicméně lépe, zejména poslední dobou máme elektřinu skoro pořád.
 
Posted by Picasa

Do Lagosu v pohorkách? ... Ani omylem ...

Série odlehčených témat.

Jak zvláštní a zkreslené představy máme o zemích Jihu. Přiznejte se, kolik z vás má dojem, že na nigerijskou diskotéku lidé chodí zabaleni do listů? Nebo v lepším v nějakých odrbaných džínech? No a to se naprosto mýlíte. Nedávno mne do jednoho klubu, kde levnější drink vyjde na 300 kč, skoro nepustili, jelikož jsem neměla botky na podpadcích a to jsem byla v krásných půjčených černých šatech. Vážně jsem se styděla – běloška málem nepuštěna do klubu – všichni se otáčeli a já se jen červenala. Ještě u vás se spíš očekává, že máte nejposlednější módní hity (vliv mezinárodních médií). Obzvlášť od ženského pohlaví. Své bohatsví tu lidé dávají najevo bohužel velmi jednoduchým způsobem a to okázalostí (Land Rover je celkem bežným lagošským autem boháčů). Pravidlo proto zní – pokud do nočního Lagosu – tak jedině v lodičkách a sexy malých šatičkách.

 
Posted by Picasa

Friday 30 October 2009

Nepříjemnosti

Obdivuji Sebastiana, že je tak klidný. Snad se to také naučím. Právě jsme se vrátili z našeho výletu do Abuji a na sever země. Pokoušeli jsme se domluvit s lidmi z naší neziskovky, aby nás vyzvedli dnes na letišti v Lagosu. Jediné co nám řekli, že neví, jestli přijedou. Ani to nedokáží říct napřímo, že to neudělají. Museli jsme tedy vzít drahého taxíka a vrátit se zpátky svým vlastním instinktem. Problém je v tom, že letiště je cca dvacet minut od kanceláře a že je prostě těžké se zorientovat a nebýt obrán. Připadá mi jako neúcta k lidem, kteri sem prijeli videt svet. Mozna ale toho chci moc - protoze chci, aby ke me byli lide uprimni a alespon mi po telefonu rekli, kolik taxik stoji a ktery si mam vzit. Misto toho mi pokladaji telefony. „Ahoj Yomi, jak je?“ „Dobrý, jaktože jste se nevrátili po zemi?“ „Chtěli jsme tu být včas na přípravu semináře. Yomi, já jsem ti volala“ „Jo?“ „Ano, a ty jsi mi položil telefon.“ „No jo, já jsem někde pobíhal.“ Tohle už přestává být zábava. Tohle už není normální. Telefon mi položil schválně a bez příčiny. Taková nevraživost, taková zlost v jejich očích.

Chtěla bych mluvit osobně s lidmi, co tu byli na stáži před námi. A strašně ráda bych se dozvěděla, že je to vlastně celé naše chyba. Že jsme to celé zavinili my. Že oni měli perfektní stáž, která probíhala bez problémů a hrozně moc se bavili a místní na ně byli velmi hodní. To nás jen nenávidí, protože jsme něco provedli. Ale co? Od té chvíle co Ade udělal výstup na mých narozeninách, šlo všechno z kopce. No one gives a shit. No one gives a fuck. Prosím, vyved´te mne někdo z omylu. Řeknětě mi někdo, že se naprosto mýlím a vše jsem jen špatně pochopila.

V Kaduně na severu Nigérie jsme se potkali a několik dní zůstali u dalšího GLEN tandemu. Holky pracovaly v neziskovce, která se snaží propagovat alternativní způsoby vaření – místo benzínu. Rovněž měly problémy se svou neziskovkou. Ta si o nich myslela, že jsou špionky něměcké organizace, která financuje zmíněnou neziskovku. Na závěrečnou párty nikdo z organizace nepříšel, byť jim to slíbili. Když obě ležely v horečkách způsobených tyfem a malárií, tak jim nikdo ani nepřinesl jídlo. Obě byly tak slabé, že několik dní nejedly, protože nezvládly si jít pro jídlo. Je tohle k sakru normální?

Kdo je tu za nás zodpovědný? Kdo zkontroloval organizace, kam jsme vysíláni? Na základě čeho si lidé v Evropě myslí, že něco jako neziskovka vůbec v nigerijském konceptu existuje? Proč žijeme tak trochu v naivním evropském pohledu? Proč máme tak děsivě zkreslené představy o Africe? ... Přece protože trpíme nedostatkem informací. Ahh,jak jednoduche ...

Se Sebastinem máme oba dva tyfus a malárii. Na malárii nám žádné doposavadní léky nezabírali a ona se stále vracela (nejspis) – já ji mám již dva měsíce. Tyfus jsme chytli nejspíše z vody, v které myjeme nádobí. Kam jsme to sakra byli bez jakýchkoliv příprav vysláni? Dva týdny jsme na seminářích probírali způsoby globálního vzdělávání a ani jednou jsme neřešili, jaké je naše role v neziskovce, v místní společnosti. Jak se zachovat v případě přepadení, což by se nám v Lagosu mohlo stát. Jak si dát pozor na mini problémy, kterých se nevědomky můžeme dopustit. Například jen názkanem narušit věkovou hiearchii v organizaci atd. Vždyť naši tutoři si prošli rovněž stážemi, tak proč nás nikdo k sakru nevaroval? Možná prostě dostatečně lidí nerozumí Nigérii. Uvědomuje si ale někdo, že i malá chyba by tu mohla být chybou fatální? A že lidský život tu neznamená nic? Samozřejmě, že existuje dost lidí, kteří například s baťohem po vesnicích Nigérii procestovali a kteří mají úžasné zážitky. Určitě ano. Ale cestovat a pracovat jsou dvě zcela odlišné věci. (k turismu – v Nigérii v podstate neexistuje!)

Jak máme vědět, jak se zachovat, když zjistíme, že nám na hranicích dali razítko a vstupní víza pouze na měsíc, byť v pase máme na šest (v mém případě) či na tři měsíce (v případě ostatních). Druhý tandem z Kaduny si po dvou a půl měsících všiml, že tu jsou již dva měsíce ilegálně! (chápu, měly se podívat dříve, ale kdo to mohl tušit, když imigračním úředníkům na letišti řekly, že tu budou na měsíce tři). A co teď? Naštěstí Julia – Maďarka tu poznala dalšího Maďara, který ji podplatit imigračního úředníka a ten ji prodloužil víza. Nathalia zase volala na něměckou ambasádu v Abuji a něměcká konzulka po konstatování, že tohle se stává dost často, s ní šla na letiště a přes svůj kontakt jí protáhla do letadla – nic ale neplatila, Němci nechtějí podporovat místní systém. Kruci! Co to je??? Na tohle jsme nebyli připraveni! Nigérijci to dělají schválně – v jejich očích se jedná o reciprocitu vízové politiky evropkých, potažmo západních států. Co dělat v případě, že se na nás naše „neziskovka“ vykašle? Měli jsme něco podobného na seminářích? Probuď se Evropo ze svého nerealistického pohledu!!! Všichni stážisté se v zemi kontaktovali s krajany, kteří jim to tu v podstatě pomohli vydržet v důstojnosti. Já s Čechy a Slováky a Julia s Maďary..

K čemu ty semináře vůbec byly? Nejhorší ze všeho je, že ani po týdnu či dvouch by „kontrola“ neziskovek nic nezjistila. Vše z venku vypadá tak dobře.

Že minulé tandemy neměli takové problémy? Nevím. Třeba o tom jen nemluvili.

Proč nás tu vůbec „neziskové“ organizace chtějí? Jedním z důvodů je prestiž mít bílého kolegu. Žádná organizace není brána dostatečně vážně, pakliže nemá alespoň jednoho bělocha. Myslíte, že mají zájem o naše znalosti? Nebo o naše návrhy? Myslíte, že pro nás mají práci? Tak si tohle všechno myslete, je to ale omyl. „Neziskovku“ dávám do uvozovek, protože se podle mého rozhodně nejedná o neziskovky v našem slova smyslu. Nedala bych ruku do ohně za to, že jejich snahy jsou neziskové a že věci dělají pro společnost. Neziskovka totiž může být celkem solidní byznys.

Vím, tohle je zvláštní přípěvek. Již se to ve mně shromažďuje delší dobu. Omlouvám se, ale je to součástí mé nigerijské mozaiky.

Pokud máte někdo jiné zkušenosti a chcete mě vyvést z omylu, který byl způsoben injekcemi a antibiotiky, tak mi, prosím, napište, moc ráda změním svůj názor.
 
Posted by Picasa

Tuesday 20 October 2009

Rychlé myšlenky

Jsem toho naprosto plná. Vyslovila jsem věci, které bych si nikdy nemyslela, že vyslovím. A přeci jsem to udělala. Došlo k tomu včera v podvečer. Diskuze se Sebastianem se opět stočila tímto směrěm. Ke smyslu naší stáže, ke smyslu vysílání mladých lidí za podobnými pracovními zkušenostmi. 
Posted by Picasa
Jsem si skoro jistá, že jsem na to nebyla připravena. Nigérie není poklidná a bezpečná. Nejedná se o zemi podobnou státům v západní Africe, které jsem v poklidu sama projela. Sebastian mi řekl, že po Nigérii by se rozhodně nebál jet zpátky do Evropy po zemi. Po Nigérii je totiž člověk připraven na cokoliv.

Společně jsme se shodli, i s ostatními Evropany, že toto je společnost, kde nemůžete nikomu věřit. Nikomu. Ani lidem kolem vás, které potkáváte denně po tři měsíce. S kterými pracujete. Nevíte, co je to ve skutečnosti za lidi. Vždy se musíte spolehnout jen sami na sebe. Každý tu lže každému a musíte tu očekávat nečekané. I když to zní strašně, tak lži dávají smysl. Musíte si zařídit místo pod sluncem, pokud lidé o vás něco ví, stáváte se zranitelějším. Rychlý nárůst obyvatelstva a zhroucení ekonomiky, která se v sedmdesátých letech přeorientovala na ropu, vedly k vytvoření společnosti, kde každý den je dnem vybojovaným. Početná populace způsobuje, že infrastruktura, školy a nemocnice naprosto nedostačují.

Je to společnost, kde jsou veřejným tajemstvím únosy lidí pro rituální vraždy před volbami. Pro politiky, kteří skrz tuto vraždu věří v zisk síly a výhry v přístích volbách. Nejváženější oběť je běloch, protože o něm se všeobecně traduje, že má extra moc a magickou sílu. Dneska mi kolega s klidem a úsměvem na tváři řekl, že teď se nemáme čeho bát, protože hlavní volby budou až v roce 2011, takže nejhorší období bude za rok touto dobou. Zda by sem měli jet nějací stážisté příští rok, vážně nevím. Nemáme jakoukoliv ochranu a pokud by nás někdo chtěl unést, jsme velmi snadnou obětí. Během minulých voleb všichni cizinci opustili na dva týdny zemi. Nebylo totiž jasné, zda bude situace klidná. Ona nakonec byla, ale kdo to mohl vědět.

Tušila jsem, že naše „práce“ zde bude chaos a skutečně je. Rozhodně bych neřekla, že se potýkáme s kupou práce. Spíše se od nás čeká, že si ji vytvoříme. Jak si ale můžete připravit program, když nerozumíte místním potřebám, kultuře a společnosti jako takové? Během oněch tří měsíců člověk maximálně stihne trošičku načichnout místním tradicím a reáliím. Nemá smysl rozjíždět aktivitu, u které nevíte, zda vůbec někdo někde použije. Nejdůležitější zůstává, pokud vaše činnost dává smysl místním, pak smysl dává. Že nedává vám je maličkost.

Nežije Evropa jen v nějakém naivisticky-idealistickém světě plném morality a snahy pomoci slabším? Nebo se jedná o chytrý manévr skrz takovéto stáže vybudovat pracovní sílu, která bude později schopná pracovat pro evropské firmy v podobných podmínkách? Nebo jde o vychování lidí, kteří budou podporovat evropské podvědomí o problémech těchto zemí a skrz toto se pokusí stabilizovat situaci v těchto zemích za účelem si zajistit vlastní bezpečnost a zabránit například nelegální imigraci? Nebo se skutečně jedná jen o čistě morální závazek? Vrací se ve skutečnosti někdo z podobných stáží s tím, že je plný chutě vyprávět lidem o problémech zemí Jihu způsobených zeměmi Severu? Nebo se spíše vrací s pocitem, že si za určité věci mohou lidé zcela sami? Nejsou ve skutečnosti podobné stáže kontraproduktivní? Sklouznout k tomu, že si za svou situaci mohou místní sami je velmi jednoduché. Stačí pozorovat kolegy v práci, kde sice pobývají třeba celý den, ale nedělají nic. Jelikož jen sedí před rozbitým vypnutým počítačem. Místo toho, aby se ho pokusili opravit a pracovat dál před ním jen tak sedí.

Samozřejmě, co si budeme nalhávat, situace v Nigérii je z části ovlivněná zeměmi Severu. Jedna věc – umělé hranice. Druhá věc – ropa. Pokud bychom nepořebovali ropu, tak by nyní nebyl žádný konflikt v deltě Nigeru a ani by nebyl takový obrovský ekonomický rozdíl ve společnosti. Nigérie by nebyla Nigérií, ale něčím naprosto jiným. Něčím přirozenějším.

Vím, že jsem již vyjmenovala dostatek důvodů, proč by podobné stáže snad ani neměly existovat. Ale to si rozhodně nemyslím. Byť si nejsem zcela jistá s tím, že vše co naše neziskovka dělá, je v pořádku, tak pevně za ní stojím a budu jí vždy hájit. I to málo, čeho dosáhli, je totiž lepší než nic. A i kdyby si nechávali nějaké peníze sami pro sebe, tak pořád pozitivně ovlivňují život několika desítek až stovek lidí.

Globální vzdělávání také podle mne smysl má. Lidé u nás by měli vědět, jak lidé jinde žijí, že jejich život je plný stejných a přece jiných problémů a že celý svět je nepředstavitelně propojený. Že chování jedněch ovlivní život druhých. A že Západní svět chtě nechtě určuje do značné míry směr a životní cestu zemí Jihu.

Každodenní život lidí po celém světě je jím ovlivněn. Velmi jednoduché a zjednodušené příklady. Jen tím, že v našem kulturním okruhu jsou husté a dlouhé vlasy považovány za sexy, si většina Afričanek na sebe navazuje paruky, za které utratí značnou část svého platu. Oblíbená kosmetika jsou bělící krémy. Každý mladík místo toho, aby se snažil zlepšit situaci své vlastní země, sní o životě v Evropě, protože v televizi vidí onen úžasný snový svět, kde rostou peníze na stromech. Jen tím, že jste bílí vám otevírají dveře do drahých obchodů, jen tím, že jste bílí, jste některými bráni za nadlidi.

Monday 12 October 2009

Becherovka a pivo

Prej se Češi neradi v zahraničí potkávají.. prej si nemají co říct a prej se k sobě moc nemají.. musim ale říct, že to o Nigérii rozhodně neplatí. Proč? Protože založit si pevné vazby s místními je nesmírně těžké. Nikdy nevíte, komu smíte věřit. Respektive lepší varianta je nikomu nevěřit. Speciálně pokud jste běloch – lidé vás tu berou jako chodící pěženku... Je nás tu přibližně 15, z čehož asi třetina pracuje na ambasádě v centru země - v Abuji :)

Těšim se na příští víkend, až spolu zase popijeme, pořádně zaskotačíme a vycachtáme se v moři.... taky doufam, že vyjde můj plán stavit se na ambasádě 28. října na oslavu vzniku Československa.... maj přijet nějaký dudačky... uvidíme.... musim říct, že když bych nemusela zpátky do školy, tak bych se v Lagosu na chvíli usadila, našetřila peníze a pak cestovala dál ...

 
Posted by Picasa

Thursday 8 October 2009

Pay as you shit – proudly Nigerian

„Co pro tebe znamená dnešní den?“ Ptám se spolupracovníka za Search and Groom. „Asi jen tolik, že ty máš narozeniny (jako jediný mi dal dárek-přání).“ „No počkej, já mám na mysli...“ „Vím, co máš na mysli.. ale tady není co slavit, jak moc je Nigérie nezávislá, když více než polovina obyvatel žije pod hranicí chudoby a přitom tahle země má peněz dost...? Vždyť to vidíš sama, co se tu dějě...“ Je prvního října a před 49 lety obdržela Nigérie od Britů nezávislost.

Podobné názory jsem slyšela celý den. Nigérijci nejsou hrdí na svou zem, nejsou hrdí, že mají tolik peněz a přitom všechno zůstává v kapsách hrstky. Marně se vláda snaží distribuovat vlajky, stejně jako psát na těch málo potravin místně produkovaných – hrdě nigerijský (proudly Nigerian). Dokonce i toi-toi záchodky mají nálepky – proudly Nigerian. Kromě pár výjimek není v ulicích ani známky, že toto je den svobody.

Kolonialisté udělali několik zásadních nevymazatelných křivd. Jedna z nich je, že nalinkovali hranice Afriky dle svých potřeb. Násilně spojili a rozdělili různé kmeny. Snad každá africká vláda po získání nezávisloti bojovala o založení jaksi umělé národní identity. V případě Ghany se to celkem podařilo, ale v případě Nigérie ne. Tři základní rozdílné kmeny – Yoruba (většinou křesťané jihozápad), Ibo (většinou křesťané jihovýchod), Hausa (muslimové-sever) a dalších na 250 menších kmenů. Každý má odlišnou tradici, historii, zvyky, jazyk a náboženství. Jakým jazykem se spolu dorozumí Ibo a Yoruba, když každý mluví jiným? Jak se mohou cítit součástí jednoho celku? Proč by měli pracovat na společném cíli s někým, ke komu nic necítí? Proč by se měli snažit o lepší společnou budoucnost? To si raději každý zařídí dobrý život sám pro sebe, pro svou rodinu a když se vydaří, tak pro svou prapůvodní vesnici.

Nigérie na tom nebyla ekonomicky vždy tak špatně. Po odchodu Britů měli celkem dobré zemědělství a v postatě prosperující společnost. Zlom přišel s válkou v Biafře (1967-1970) a se začátkem těžby ropy ve velkém v průběhu ropných krizí v sedmdesátých letech. Ropa nabídla Nigérii rychlé peníze. Co si myslíte, že udělá společnost, která k sobě nepociťuje žádnou soudržnost, v okamžiku, kdy jí budou nabídnuty rychlé peníze? Správně – ještě víc se rozštěpí, jen aby si každý nahrabal co nejvíc. No, a to je celý. Vítej do nigerijské reality. (samozřejmě že je to o kapánek komplikovanější – jako vždy všechno)

Bohužel způsob myšlení ze dne na den je partný i v težbě černého tekutého zlata. Neupravená ropa je prodávána ven, aby se upravená a drahá vrátila zpátky. Přitom by stačilo trochu investovat do rafinérií a posléze prodávat upravenou za dražší cenu a vydělat více.

Při mém brouzdání po pláži jsem narazila na tyto dvě nigerijské fešandy. Že by Nigérie měla přeci jen ještě šanci? (zelená a bílá – nigérijské barvy) 
Posted by Picasa

Wednesday 7 October 2009

víkend

OHH. Prekrasny víkend jsme strávili se Sebasem v obklopení německé smečky. Erdmuthe a Julian pracují v sídle YMCA a Stefan je na stáží v největším zemědělském výzkumném centru v Africe – IITA (International Institute of Tropical Agriculture). Je vtipny, jak máme stejné zážitky z typově odlišných stáží. Potýkáme se stejnými problémy – špatnou komukací, nedostatkem informací, neustálým čekání na něco, jiným myšlením, braním nás za speciality - za guru v oboru, což je holý nesmysl.

Jen se dostat do komplexu IITA je pro běžného smrtelníka nemožné. 
Posted by Picasa
Musíte někoho znát, kdo v sídle žije a kdo vám vystaví pozvánku. „Ty jo. Tady je to krásný, to je neuvěřitelný.“ „Hmm, možná na chvíli je to pěkné, ale já si tu připadám jak ve zlatý kleci, “ odpověděl mi Stefan. Bazén, bar, tenisový kurt, basketbalové hřiště, golfové hřiště, překrásně udržované zahrady a trávníky. To vše megakomplex pro vědce nabízí. Menu nabizi indické, čínské a evropské speciality. Paráda. Po večerech můžete nerušeně popíjet u osvíceného bazénu. Taky jsme tam nakonec přespali. Prostě nešlo odejít.

Exitenci takového sídla naprosto chápu. Vědci potřebují na své přístroje elektřinu 24 hodin. Stejně tak potřebují klidné prostředí a určitý komfort. Teplá sprcha, toaletní prkýnko, voda z vodovodu, eletřina, rychlý internet. Kupodivu to bylo tak přirozené, že mám dojem, že návrat domů nebude tak dramatický. Rychle si člověk zvykne na příjemné věci. 
Posted by Picasa

IITA se věnuje zkoumání tropického zemědělství a žije přes granty. Údajně se snaží o nakrmení Afriky ("Africa's leading research partner in finding solutions for hunger and poverty"}  
Posted by Picasa
Sebas přišel s názorem, že je to víc sofistikovaný a Západ se spíš snaží o zajištění dostatku potravin pro sebe. IITA je platformou pro různé projekty, které jsou sponzorované odlišnými vládami a organizacemi v rámci rozvojové spolupráce. Zejména americkou USAID. Vědci tutíž pracují na různých projektech, ale využívají stejné zázemí. V komplexu mají výzkumné centrum, domy, restauraci, knihovnu, školu, bar a pak prostor pro různé volnočasové aktivity. Kino zde ale nenajdete, ostatně jako v celém několika milionovém Ibadánu, který je rozlohou třetím největším městem Afriky.

Návrat do skutečného světa byl stejně zvláštní jako příchod do toho umělého. Byť podle mě je i ten umělý součástí toho skutečného. Jen několik metrů od brány jsme se opět mohli nadechnout zcela čerstvého smogu. Pozdravili se s několika policisty držícími obrovské pušky. Údajně jen polovina z nich má náboje, protože zbytek chlapci zelení propijí. Kupodivu od nás tentokrát nic nechtěli. Možná to bude tím, že jim taxíkář na otázku odkuď jedem, pověděl, že z IITA. S vědci je lepší se nezapléct. Sebastianův oblíbený vtip tkví v otázce: „Kdo je horší policie nebo zloději-loupežníci?“ Policajti vybírají úplatky skoro od všech vozidel, jinak jsou schopni vás na základě nějaký hlouposti nepustit dál. Šli až tak daleko, že vrací drobné nazpět.  
Posted by Picasa


Teď jsme zpátky v Ikeji - lagošské mainland čtvrti. Unaveni po hodinách a hodinách diskuzích o smyslu a účinnosti rozvojové spolupráce. Stává se ze mě rovněž jedna z post-development zástupkyň? Nebylo by lepší zastavit celou rozvojovou spolupráci?

Tuesday 6 October 2009

A pak si pěkně popovídaly

„Co máš dneska v plánu?“ „Zatim nic.... Ráda bych šla do klubu....“ „To já taky. Co s tim?“ Chvíle ticha a pak vzájemný pohled..... „Jdem na to žensky?“

Zní to jako trapný klišé, ale skutečně to tu tak funguje. Za onu osudnou noc jsme s Lulu obrazily tři luxusní kluby a neutratily ani nairu. Platili muži. Vyzvedli nás a k ránu i přivezli.

Ženy jsou v nigerijské socialní vrstvě, v které se pohybuji, postaveny do nižší pozice než muži. Od mužů se očekává, že se o ženu materiálně postarají, ale tím to končí. Něžné pohlaví má na starosti domácnost, děti a příbuzenstvo. V jihozápadní části Nigérie má velmi silnou pozici křesťanství i se svým desaterem. Cizoložství nicméně muži praktikováno je. Čím více partnerek, tím muž s větším M. Pozor jsou ale vyjimky a rovnez zalezi na socialnim statutu - cim lepsi socioekonomicke postaveni tim vice rovnopravnosti. Domácí násilí je fakt, kterému tu ženy rozhodně čelí, byť to společnost odsuzuje. Pokud vás někdo uhodí na ulici, tak nečekejte, že se vás jako ženy někdo zastane. Je to vaše osobní věc a chlap, který vás uhodil má určitě dobrý důvod, proč tak učinil. Musim ale říct, že jsem ještě za dva měsíce nic podobného neviděla.

 
Posted by Picasa
Ze začátku jsem moc nechápala, proč na ulicích nevidím žádné zástupkyně něžného pohlaví. Žijí tu. Přirozeně. Ale většina z nich je doma. Do baru sem tam nějaká zavítá s mužem, ale že by si sama zašla na víno, pivo nebo colu, normální rozhodně není.

Ženy zde chlapy nebalí. Vysílají signály, ale sami nepřijdou. Pokud mají zájem, neupípají se a dají telefonní číslo. Rande probíhá různě, dle finančních dispozic chlapa. Večeře v čínské restauraci, pivo v místním baru nebo rovnou k němu domů. Záleží. Kino v okolí nikde neni, jen na Victoria Island, kde žijí bohatí a kde se lístek na film může vyšplhat na 300kč za osobu. A jiné kulturní vyžití vám naše část Lagosu nenabídne. Krom ovšem koukání na pirátský film za babku u sebe doma.

„Tak co? Jak to vypadá?“ „Už mi nezavolal. Na začátku mi řekl, že má dítě se svou bývalou přítelkyní, která údajně žije i s malým v Londýně, ale když jsem po měsíci šla k němu domu, tak jsem tam objevila spoustu dětských kosmetických přípravků a na mou otázku, co to tam dělá, mi nedokázal odpověď. Co si myslíš?.“ „A měl tam i ženské věci?“ „To nevím, do skříněk v koupelně jsem se mu nedívala.“ „A co se stalo pak?“ „Pak jsem mu jednou volala běhěm dne a slyšela dětský pláč, načež mi položil telefon. Od té doby jsem od něj neslyšela. A to jsme spolu byli několik měsíců.“

V klubech většinou hrají tu samou hudbu. Trochu nigerijské pop music ve stylu RnB a pak mezinárodní RnB. Jednou v pět ráno pustili i tradiční Yoruba písně. Ženy tančí v podstatě stále stejně. Pevně stojí na zemi a jen kroutí zadkem. Chlapy tančí, jak se jim zachce. U obou pohlaví se jedná o úchvatnou podívanou dokonale sladěných pohybů s rytmem. Pokud se ovšem nebavíme o postarších pupkatých Evropanech v obležení mladých místních krasavic.

Některé kluby jsou plné prostitutek. Kondomy nižší kvality tu stojí kolem 3 kč. A HIV test v levnější laborce kolem 200kč. Bohužel většina obyvatel se bojí na test zajít a raději žijí v něvědomí. Nigérie se nešťastně vyšplhla na 2. pozici počtu HIV pozitivních na světě. Procentuálně to ale není tak děsivé - kolem 3-5% Možná jsem již psala o tom, že lidé v zapadni Africe věří v různé nesmysly kolem HIV/AIDS. Například v to, že HIV byl vyvinuto Evropany, aby snížili počet Afričanů. Když jsem na to reagovala s tím, že rovněž máme HIV v Evropě, tak mi bylo řečeno, že je to nesmysl, protože oni to v televizi nikdy neviděli.

Je tu kolem mě celkem dost mladých lidí, kteří jsou třicátníci a nemají ani vztah. Přičemž odhaduju, že jim je víc než mi říkají. Malo kdo mi z meho okoli říká svůj skutečný věk. Bojí se přiznat, že stále nic nedokázali na svůj věk. Nemají auto, které je znakem bohatsví, a stálou práci.

„Trrr, Trrr, Trrr.. Ano? Kdo volá? Jsou tři ráno!“ „Ano? Tady je přítelkyně vlastníka telefonu. Kdo je tam?“ „Tady je jeho snoubenka.“ A pak si pěkně popovídaly...

Friday 2 October 2009

Narozeninová párty

Stylová narozeninová párty. Skutečně. Po několika týdenním váhaní, zda ji vůbec pořádat a potom, co jsem hned na začátku všem vyžvanila, že mám narozky na den nezávisloti, jsem byla spíše okolnostmi donucena něco podniknout. Přes den mne hoši vytáhli na pláž, kde za nás platil nějaký dobrodinec – v nigérijské společnosti vždy platí ten, u kterého se očekává, že je nejvíc v balíků. Určitou dobu v určitých situacích jsem to byla já a Sebastian (po stížnosti z toho naši drazí ustoupili). Dokonce manžel Daniely, Kayode, když byl v Praze, tak fotil skupinu kámošů, jak si každý platí za sebe. Tady je to tak, že sedíte, popíjíte a pak přinesou účet a všichni ztichnout a očekává se, kdo to zatáhne.
Trochu nefér k tomu, kdo na sobě pracuje, snaží se a jen tak se nefláká.

Stejným způsobem probíhá i narozeninová párty. Očekává se, že všem zacálujete útratu. Zařídila jsem to tedy, domluvila se s barmanem, zaplatila dopředu a párty mohla začít. To jak proběhla, s jakou noblesou a pompézností, je věc jiná.

Nejdřív se děsně pohádal Yomi se Španělem Josephem – Evropan, který pracuje pro katarskou společnost Aspire. Ta hledá po celém světě fotbalové talenty a pak si malou hrstku z nich trénují ve svém sportcentru v Kataru a v budoucnosti je budou prodávat do klubů. Drsnej byznys. Celá hádka byla tedy o procentech z hráčů v budoucnosti. Yomi se odvolával na pravidlo FIFA, jinak mu nechce ukázat své dobré hráče.

No a pak ta druhá situace. I když zainteresovaní z první hádky, potom co se navzájem poslali někam, již odešli a já se snažila si přeci jen užít svou oslavu. Tak Ade stále pokračoval a vášnivě začal vysvětlovat okolním stolům, že Joseph je idiot a podobně. Což se mi trochu nelíbilo, tak jsem ho laskavě požádala, zda to už nestačilo. Reakce byla úžasná, přímo narozeninová. Prej: „Kdo seš, abys mi řekla, jestli to stačí nebo ne, chceš abych ti rozmlátil tuhle sklenici vo hlavu? Chceš to? Tak radši drž pusu.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, zas tolik jsme toho nevypili. Všichni jen zmraženě seděli a nechápali stejně jako já. „Co si to dovoluješ? Jsi normální? Drž sám pusu!“ spustila jsem zase já. „Já ti to rozmlátim vo hlavu.“ A vstal, na což jsem taky reagovala vstánim. Pak do mě Ade strčil.

Krásná a nádherná narozeninová párty. Jakou dohru bude mít Adeho výstup, nevím.

Nesluší se o tom mluvit. Nesluší se říkat věci, které by raději neexistovaly.
 
Posted by Picasa

Thursday 1 October 2009

Víza?

„Mohl jsi utéct, ale neudělal jsi to, tak koukej dát hlavu nahoru. Nechci tě už nikdy vidět jinak než se vztyčenou hlavou. Buď na sebe hrdý, viděl jsi věci, které jiní neviděli. Ty jsi tam byl. Dokázal jsi něco, co jiní nikdy nedokáží. Rozumíš? Buď na sebe hrdý a neposlouchej všechny ty řeči kolem, že jsi tam měl zůstat,“ rozčiluje se Yomi na setkání Search and Groom týmu 2009 po návratu z Milána. A pokračuje: „Bohužel vám nemohu dát víc než 10 000 naira do začátku. Chci abyste to použili na pokračování ve škole, na nějaký rekvalifikační kurz. Je vám to jasné? Teď mi již nezbývá nic jiného, než vám popřát hodně štěstí a nezapomeňte, ať už cokoliv jsme tady pro vás. A také nezapomeňte na to, že to, co jste se naučili a dozvěděli, předejte jiným. Jste nyní vyslanci Search and Groom, tak se podle toho chovejte.“

Yomi Kuku je náležitě hrdý. Nikdy nikdo neutekl. Vždycky se celý tým vrátil. Také vybírá jen ty, o kterých ví, že mu neudělají ostudu. Místní to ale nechápou a klepají si na čelo - „Proč nezůstali v ráji na zemi?“. „Protože mají hrdost, protože ví, co je správné a nepotřebují nelegálně podúrovní utíkat,“ vysvětluje Yomi. Získat víza ale jednoduché nebylo. Dokonce se zdálo, že tým bude mít smůlu a nikam se nepojede.

Po návratu byli chlapci požádáni o osobní návštevu na ambásadě – ukázat se, že neutekli.
 
Posted by Picasa