Něco málo k thajské demokracii aneb hodně zdraví, drahý králi !

Už něco přes rok je král v nemocnici. Nikdo přesně neví, jestli skutečně žije (za tohle bych mohla být zavřená na pěkných pár let) nebo se jedná o jeho náhradníka. Spíše ale žije. Jednou týdně ho drahá choť jezdí navštěvovat, čímž vždycky policie zablokuje celou naší ulici, bydlím kousek od nemocnice, a lidé na ulici musí vstát a vyjádřit jí úctu. Nejenže podobizna krále visí všude, ale většina národa ho stále miluje. Na druhou stranu skupinka těch, co si přejí konec království, se rozrůstá každý den a zcela nově se v thajské společnosti objevuje i nálada zamířená přímo proti králi, jeho choti a třem dětem. Nenávist nejen proti království. Nedávno jsem se nachomýtla u zcela vážné diskuze, co se stane, až král zemře. Kdo ho zastoupí. Takhle otevřená debata nemohla probíhat nikde jinde než v uzavřené skupince. Takže kdo? Princovi je něco přes padesát a všichni ho považují za blázna. Dcery nastoupit nemohou. Takže zbývá první zmíněný, tedy princ. Pokud nastoupí on (a ne třeba jeden z jeho synů), dá se očekávat, že můžeme čekat vyšší náklady na armádu. A možná i vyšší represe vůči muslimům na jihu.
Mimochodem demagogie probíhá na každém kroku. Můj oblíbený rádiový spot na anglicky mluvícím rádiu je založený na tom, že král a královna vzhledem k tomu, jak jsou skvělý a nejlepší, se velmi zajímají a nejlepším možným způsobem aktivně řeší konflikt na jihu Thajska. Konflikt naprosto cenzurovaný – nikde se o něm skoro nemluví a kde skoro denně někdo zemře. Ale to je jedno, protože se jedná o muslimy a Nethajce. Stejně tak nějací horalové z různých etnických menšin, kdo se o ně zajímá.
Týden po prvních volbách v Barmě po dvaceti letech, které očekávaně měly pramálo společného se svobodnými a spravedlivými volbami, se sluší zmínit, že i když se v Barmě nic moc nezmění (pakliže Su Ťij nevzburcuje celou zemi, mniši se do toho silně neopřou (mniši jsou nadevše) a Čína se zblázní a přestane se chovat jako tichý společník junty), tak tahle na nerosty bohatá země se určitě nemusí bát, že by se stala o to víc černou ovcí regionu. Thajsko, Kambodža, Laos (komunisti), Vietnam (komunisti) také moc té demokracie nepobraly.

Hodně zdraví, drahý králi !

Bangkokcanka

“Chcete to jidlo palive?” obraci se na me ma thajska kolegyne. “Tak akorat” odvetim s usmevem. “Varite to pro faranga, takze tam nedavejte zadne chilli papricky, ” predala instrukce a po telefonu mi objednala jidlo, trosku drazsi nez ja normalne jim, asi za 40 korun (zda se to dost levny, ale minimalni denni mzda tu je cca 140 kc). Farang, falang (je to celkem jedno, Thajci nedokazi rozlisit mezi r a l) a dost podobne i v Kambodzi a Laosu. Znamena to cizinec. Jsem to ja.
Jakej ze je Bangkok? No, obrovskej. Plnej lidi, aut, mototaxikaru, taxiku, autobusu. Nikdo tu nechodi pesky, takze se cely sedmilionovy mesto pohybuje v ruznejch vozech, lodich, nebo ve venkovnim metru. Ktery bylo postaveny tak nejak nad mestem. Je z nej vybornej vyhled, ale na druhou stranu draha uplne zakryla oblohu. Nektery krizovatky jsou vyresny tak, ze mate de facto tri ruzny silnice nad sebou. Kdyz vam tu neco stoji v ceste, tak to postavite nad jiz hotovou vec. Skutecnej obyvatel Bangkoku, nazveme ho Bangkokcanem, je ten, kterej presne vi, v kolik bude a kde dopravni zacpa. Kterej vi, ze dest znamena dopravni zacpu skoro vsude a vzdycky.
Snaha se podobat Zapadu je tu patrna alespon od zacatku minulyho stoleti. Proto aby si ostatni svet nemyslel, ze Thajci jsou nevzdelani barbari, tak general Plaek Pibulsonggram, vybornej chlapik mimochodem, kterej se nechal inspirovat francouzskym zivotnim stylem behem studii, koncem 30. a pocatkem 40. let zavedl 12 kulturnich narizeni. V nich zaznely silenosti jako – obyvatele Thajska (prejmenovano na Thajske kralovstvi ze Siamu v roce 1939) nesmi na verejnost v tradicnich odevech, ale jen v poradnym a normalnim obleceni, tj. smi na ulici v uniformach a zapadne vyhlizejich obleccich. A to neni vsechno. Thajci nesmi jist rukama, ale lzici a vidlickou. Rovnez spat smi mezi 6 a 8 hodinami denne. Den vyuzit k bohulibe cinnosti a ukaznene praci. Po veceri se musi osprchovat a ve svem volnem case se mohou venovat rodine nebo poslouchat radio a cist knihy.
Tak nejak se mu podarilo hodne veci implementovat. Sileny. Podobne sileny mi prijde rano v 8 a vecer v 6 si v radiu vyslechnout hymnu krale. Nedavno jsme byla v parku, kde lidi behaj a vubec ruzne piknikujou. Razem sesty se ale zastavil zivot. Bezci prestali behat, maminky si s detmi hrat, milenci se objimat. Vsichni naraz vstali a vzprima si vyslechli hymnu. Pak se zase vsechno vratilo do normalu. Bezci dupli do treter, maminky dohraly hry a milenci pokracovali ve svadeni.
Na druhou stranu, v jinejch pripadech jsou tu zakony jen proto, aby se strasne a dokonale dodrzovaly. Prodavat na ulici je treba nezakonne. A kde si myslite, ze nakoupite veceri, saticky, boticky, nausnice, make-up? No jasne, ano, na ulici. Krom vytunenejch obchodnich centrech, kde na nic skoro nemam, prekvapko, prekvapko, vetsina mesta nakupuje venku na ulici. Paradox? Ne.
Dalsi vec o Thajsku plati - nikdo na sebe nikde nepokrikuje, emoce se na verejnosti neukazujou. Nekdy mi to az nebezpecne chybi. Emoce. Nedavno jsem se divala na zpravy na Ct1 a teda, vam reknu, docela sila, mam dojem, ze zivot v materine je jedno velky drama..
Prave mi prinesli jidlo, ahh ne, ano, tohle teda neni palivy! A cestou domu jsem opet skoncila v zacpe. Stanu se nekdy Bangkokcankou?