Ade mi tvrdil, že si do dvou týdnu zvyknu. Měl pravdu.
Sedim na terase s laptopem, smířená s realitou a ve stavu všeobímající lásky. Zvykla jsem si. Stoky výkalů, smrad, špína, výpadky elektřiny a nedostatek vody mě už tolik nedostávaj.
„Zastavte, vraťte se, vraťte se,“ křičí na nás ve tmě skupina Nigerijců. Náš červený minibus dává tedy poslušně zpátečku. „Jsou tam ozbrojení banditi“. „Cože?“ začínám zmatkovat. Jsme na cestě z Lagosu do menšího města, kde se koná oslava desetiletého výročí úmrtí tchána Yomiho. Parkujeme na benzínce a společně s ostatními čekáme na ozbrojenou policii, abychom s ní v koleně projeli temnými zákoutími Nigérie.
Chvějící se ruce a bušící srdce se dostávají do normy až po několika skleničkách palmového vína. Oslava je to parádní se vším všudy. Hodinu trvající modlitbou, tancem, alkoholem, jídlem a darem. Pro tuto speciální událost se odívám do afrického, což je náležitě oceněno všemi příchozími. Zvláště mužským osazenstvem. Opět se dozvídám zajímavé věci o svém pozadí a prý si mě tu nechaj, že jsem jak africká žena. Super.
No comments:
Post a Comment