Další den

Generátor pracuje na plné obrátky a naším štěstím je zbylý benzín ze včerejška. Naprosto neuvěřitelné v jakých podmínkách tu lidé žijí a pracují. Vodu kupujeme od překupníků, elektřina má být do sítě pouštěna dva dny ze tří, ale i tak většinou není. Do práce chodíme kolem stok plných moče a obrovského dýmu spalujícího se benzínu z hlučných generátorů.
Většina svobodných mládenců se po večerech poflakuje před místními bary, kde se posilují tvrdým alkoholem a plánují revoluci. Svržení všech těch super boháčů a zkorumpovaných politiků.
Můj současný domov - Ikeja, kdysi rezidenční oblast, se za ta léta proměnila do čtvtě, kde neteče voda, kde každá ulice má svou bránu, která se po 12 zavírá a kterou střeží oko chlapců s mačetami, kde nezaměstnanost a nic nedělání jsou na denním pořádku. A přeci tu lidé žijí, smějí se, milují se a hádají se. Smekám před nimi, já bych to déle, než musím, nedokázala. Jsem až moc zvyklá vše brát tak automaticky.Vodu, elektřinu, jídlo, knihy, intelektuální kecy.
Většina potravin je z dovozu a dražší než u nás. Lidé kolem nás jedí tak jednou denně. Pozoruji na sobě, že můj metabolismus začíná zpomalovat.

Někdy lituji toho, že existuje internet, je těžké vyjít z internetové kavárny a vrátit se zpět do šedé reality.