Se Sebastianem již několik dní pracujeme na programu letního tábora pro místní děti. Stejně se nakonec bude jednat o jednu velkou improvizaci. Nevíme, kolik dětí přijde, nemáme zdání v kolik přijdou, co jsou zač, jaká je jejich angličtina, kolik dobrovolníků nám bude pomáhat, protože efektivně zvládnout 200 dětí ve dvouch nelze.
„Hej, nechceš si vzít mého bratra? Zítra si o tom můžeme promluvit.“ Jen se usmívám a doufám, že to ženština myslí s nadsázkou. Nicméně pravdu se asi nikdy nedozvim. Každý den slýchám komplimenty a nabídky. Přemýšlím, že si napíšu na triko – nejsem lístek za lepším životem.
„Nemiluje ji, sám mi to řekl, všichni se prostě jen snaží polepšit si a dostat se k perspektivnějšímu životu“ svěřuje se mi jedna z mála žen v mém okolí, pětadvacetiletá krásná studentka mikrobiologie Lulu. Mluví o svém kamarádovi, který si vzal Američanku. Hodně chlapů to řeší podobným způsobem. Dokonce šli tak daleko, že mají metody, jak získat srdce žen. Tímto apeluji, pokud bych v budoucnu přišla s nápadem se tu vdát nebo něco podobnýho, tak mi kupte lístek domů a tam mě pořádně zfackujte.
Snad se mi podaří si tu najít skutečné přátele, kteří by se se mnou nebavili jen proto, že jsem oyibo (bílá), protože chtějí sex (ideálně manželství a víza), nebo cítí, že mohou mít nějaké výhody z toho se kolem mne pohybovat.
Chlapy se tu chovají podobně jako v Ghaně a jinde. Spí kolem a podváděj na dennim pořádku, mají mnohem více privilegií a lžou. Nejhorší je, že tady asi lže každý. Nám i sobě samým.
Zatim se tedy po večerech opíjim pastisem a dny trávim v kanceláři. Údajně si do dvou týdnů zvyknu.
„V yorubě máme handlivý výraz – máš plochý zadek jako běloška, ale u tebe to tak není, překvapila si mě“. Povídá mi Lulu.
„Hmm, tos mi udělala obrovskou radost. Lepší kompimemt jsem dlouho neslyšela“ reahuji ironicky. Tímto vysílám do světa - mám africkej zadek.
No comments:
Post a Comment