nahody se deji

Vsechny Vas moc zdravim po necelych 14 dnech z mista vzdaleneho priblizne 5000 km od matky stovezate.

Po dlouhych uvahach psat ci napsat blog jsem se rozhodla tak ucinit ;) Vede me k tomu lenost hledani emailovych adres znasobena limitovanym casem po internetovych kavarnach.

Je to necelych 14 dni, co jsme zdvihli prst na ceske krajnici kousek od Prahy. Po par hodinach, v pondeli 22.6.09, jsme prekrocili hranice s Nemeckem a uz v utery vecer popijeli vino v Barcelone prave oslavujici svatek svateho Juana. Prvni noc jsme stravili stylove v kamione s uzasnymi ceskymi kamionaky jedoucimi smer Marsaille. Jak v pondeli, tak v utery jsme vymenili nekolik aut. Az neuverutelne se zda, ze prvni osobak, ktery nas hodil asi sto kilometru, ridil reditel nejake mensi ceske firmy, ktery sam byl v cili me cesty - Lagosu.... Jak maly je svet. Jeste nez jsme dorazili do Barcelony se mi podarilo celkem uspesne nastydnout- jak bych te vymenila pisek a 40 stupnu za trochu deste a chladu ;)

V Barcelone jsme dokoupili nekolik nezbytnych veci a ve ctrtek se opet pokusili posunout dal - co se tvrdi o Spanelsku a stopu musim potvrdit - neberou... po par hodinach marneho cekani u dalnice v Granade nam nezbylo nic jineho nez si koupit listek na bus do Algeciras (pristavni mesto odkud vyplouvaji trajekty do Maroka - Tangeru ci Ceunty). Autobus nas v Algeciras vyhodil ze 300km vzdalane Granady ve 2 rano - po kratkych uvahach jsme se rozhodli prespat pred hlavnimi dvermi do pristavni budovy a to taborskym stylem vymeny strazi - getlemansky jsem nejdriv nechala vyspat Honzu na hodku a pul a pak jsem ulehla ja...

Kratky spanek byl prerusen v pet rano nakupem listku na trajekt - pekne drahej 35 euro ; Jenze to by nebyl svet svetem, aby se nam to nevratilo nekde jinde. Behem naseho pobihani po lodi a snahach zachytit tu nejuchvatnejsi momentku jsme narazili na dva slovensky kamionaky a slovo dalo slovo a po par hodinach v Tangeru jsme se s nimi vydali do Casablanky a to by opet svet a zivot nebyl zivotem, kdyz bychom nezmenili plany a spolecne s Ceskou, kterou jsme potkali pres nase kamionaky, se nevydali az do Agadiru - celkem uz dost jizniho marockeho mesta. Jitka, nas andel strazny, nam oboum vyrazila dech - po 10 letech zivota v Maroku se premistila do Mauretanie.... nekolik dalsich dni jsme stravili ve velmi mile pritomnosti uchvatne spolucestovatelky a opet by svet nebyl svetem a zivot zivotem, kdyz bychom ji nepribrali mezi nas a po par dnech i jejiho snoubence z Kamerunu a spolecne se nedohodli, ze pojedeme velkou cast trasy ve ctyrech. Mozna, inshallah - pokud buh da, tak jim pujdeme cestou i za svedky na ceske ambasade v Ghane.

Kde jsme tedy nyni? V bledemodre cyber kavarne plne lidi v bledemodrych habitech s klokanimi kapsami uprostred vpredu na osobni veci (na jihu Maroka meli zas takove krysari oblacky s kapuci proti sluci). Jsme v poustnim hlavnim meste Mauritanie Nouakchott. Vsuda jsou tuny horkeho pisku, obrovska auta Unicef a mistnich - rychle zbohatlych na pasovani kokainu z Latinske Ameriky pres Maroko do Evropy. Mesto je to bezpecne... relativne... asi pred 14 dny tu zastrelili Americana, ktery na mistnim trhu v rannich hodinach odmitl byt unesen.. davame na sebe pozor...

V Nuakchottu jsme teprve par dni a zustaneme tu az do pondeli, kdy dostaneme viza do Senegalu - bylo mi vysvetleno, ze dostat se z Mauretanie rovnou do Mali neni uplne nejlepsi a nejfrektovanejejsi cesta. Podridila jsem se proto vetsine a spolecne se podivame do Senegalu.
Prespavame v budove ADRY - adventistu, v klidne casti vybudovaneho v prostem evropskem stylu.

Mauritanie je z velke casti zavisla na importu potravin z Maroka; byt zde v posledni dobe byla nalezena ropa a republika se muze pysnit pobrezim plnym ryb; stejne tak dostatkem zeleza, ktery tvori 50procent exportu - v severni casti zeme je dlouha zeleznice prave pro prepravu zeleza do Nouadhibou s velmi dlouhymi vlaky. Ceny tu jsou vyssi nez v CR, zvlast co se jidla tyce. Silny cinsky vliv je rovnez citit na kazdem kroku.
Soucasna politicka situace v zemi neni idealni, minuly rok doslo v vojenskemu prevratu civilni vlady a nyni se netrpelive ocekavaji prezidentske volby v nasledujicih 14 dnech. Proto jsou na mnoha mistech tradicni kontoly - z hranic nas potkalo na 14 kontrol. Ve meste je mozne potkat auta s obrovskejma puskama - pry jsou stale pripraveni zasahnout.
Zeme je z velke casti pouze poust s ne vic jak 3,5 miliony obyvateli. Pospolu tu ziji Africane ze Subsaharske Afriky a arabove. Mauritanie je jednou z transitnich zemich pro migranty smerujici do Evropy.
Oficialnim jazykem je francouzstina a arabstina.

Pro cestu pres Zapadni Saharu doporucuji z Agadiru (z prekladiste kamionu na trhu cca 15 km od centra - staci se zeptat a vzit modreho taxika na stanoviste modrych taxiku asi minutu od prekladiste) jet za 500 dirhamu az do Nouakchottu. My jsme to nakonec neudali a stopovali, coz prvnich 300 km slo v pohode a celkem dost lidi stopuje, pak ale prestali brat a cesta nas vysla na dvojnasobek... ale zase jsme zazili nove veci... viza jsme dostali na mauritanske hranici za 20 euro na 5 dni, coz zas tak nevadi, stejne krom pisku tu nic skoro neni ;)

Cestou jsme narazili na uplne nejuveritelne osoby. Ve Spanelsku na francouzskeho mladika stopujiciho do Senegalu, kde chce opravovat auta - francouzsky svet a zivot ho nebavi, jelikoz je pretechnolizovany. Marockou zenu 14 vdanou a 14 krat rozvedenou se 7 detmi - pry se ji po par letech kazdej manzel znelibim ;) - neco podobneho si ale mohla dovolit jen proto, ze ma koreny v Mauritanii, kde jsou podobne veci mozne, byt sama Mauritanie je islamskou republikou, kde vikend je v patek a v sobotu. Umozneno nam bylo i nahlidnout do zivota kamionaku neustale na ceste. Plat maji celkem dobry, ale praci dost narocnou. Neustale se musi koncentrovat - kazda chyba muze byt chybou fatalni.. na druhou stranu neni hezci pohled na svet nez pohled z korby kamionu ;) Nejlepsi je jezdit s nimi, jedou pomalu, ale nejdal a pokud je clovek jendou v jejich siti vsechno je mozne a hodi ho kamkoliv. Kazde auto je vybaveno vysilackou, kterou mohou kontaktovat ostatni vozidla v dosahu asi 20 km, kajuta je jako maly domecek s koberci, lednickou a televizi. nekteri maj dokonce i sprchu... a spolecne se vsici potkavaji na Zumpe - legendarni prvni spaneklske vesnici - vsichni nam o ni vypraveli, kde je jidlo levne a zeny krasne. Jsou i kamionacky, ale v cele Ceske republice by jich clovek napocital na 10 prstech.

Po tech necelych 14 dnech jsme si uvedomila, ze nejvetsi nepritel cloveka je strach. Kdyz jsem se divala na mapu Afriky v polovine dubna v patek vecer pred cestou na vino a pohravala si s myslenkou jet to cele touto cestou a po zemi.. tak jsem se bala a mela strach z neznameho... pritom jsme vsechno zvladli naprosto v pohode a bez jakychkoliv stresu ... cestou jsme potkali uzasne lidi, Jitku, ktera mluvi marockym dialektem arabstiny, lide nas zvali na caj, k sobe domu na kuskus, kamionaci, kteri se o nas starali jak o vlastni ...