Sbohem ...

Tak jako každý příběh jednou končí, tak i já dopisuji poslední stránku toho mého.

Skoro vše, co jsem si předsevzala se splnilo. Spřátelila jsem se s místními, proto abych později zjistila, že skutečně žijí jiný život než já. Ocitla jsem se na veselici na české ambasádě, potkala jsem se s krajany, kteří se stali anděli strážnými (mám nehorázné štěstí), něco málo jsem v Nigérii procestovala, zavítala jsem mnohokrát do lagošských klubů, potkala jsem nemorálně bohaté Nigerijce, viděla, jak v zemi žijí cizinci. Bohužel pracovní chaos předčil mé očekávání a stejně tak nabytost našeho pracovního programu.

Uvědomila jsem si, že ať člověk dělá cokoliv, nesmí zapomenout se do detailu zamyslet nad dopadem svých kroků. Rovněž jsem pochopila, že lepší je si držet odstup a pozorovat věci z dálky, jinak hrozí zbytečné zklamání. Role ženy cizinky v mužské společnosti má rovněž svá specifika a myslím, že by si na ně každá zahraniční pracovnice měla dát pořádný pozor. To, co si může dovolit doma – říci si svůj názor, diplomaticky odmítnout pokyn svého mužského nadřízeného, to v jiných společnostech jednoduše nemůže. A pokud nechcete mít žádné problémy, jen pozorujte a na vše řeknětě ano a zbytečně se na nic neptejte. Vaše hostitelská organizace může nakonec být ta, před kterou budete ve strachu o vaše vlastní bezpečí utíkat.

Ale na druhou stranu se zbytečně nebojte. Pokud budete v Nigérii dodržovat několik základních bezpečnostních pravidel, nic se vám nestane. Co se týká mé zkušenosti z ostatních západoafrických států, které jsem sama procestovala, tak se jedná o celkem poklidné státy, ve kterých jsem strávila jedny z nejhezčích měsíců mého života. Stejně jako je rozdíl mezi Francií a Běloruskem, tak jsou přirozeně odlišné africké státy.