manga az po setmeni

Here im. V Burkine Faso. Vycerpana po nekolika injekcich antibiotik, ale zdrava a stastna. Cesta z Mauritanie do Dakaru me naprosto dostala. Po prekroceni hranic, kterou tvori reka Senegal a v soucasne dobe probiha na plavidle darovanym Nemci, jsme se ocitli naprosto v jinem svete; Nase mala smecka vedena Danielem se asi po asi hodine dohadovani nalozila do 7 mistnigho taxiku smer Dakar. Prvni vec, ktera me zarazila bylo reggae ke me dolehajici z malych kiosku po ceste a polorozpadleho vozidla, ktere nas unaselo vstric letnimu dobrobrodruzstvi.
Dakar je geograficky a mentalne nejzapadnejsi casti Z Afriky. V centru lze narazit na luxusni butiky, trvale usazene cizince, drahe restaurace super moderni kary a tak vubec. Jasna vec, vseobjimajici chaos je pritomen i v tomto meste vyvolenem, stejne tak jako znacky - zakaz zastaveni a vstup trakarum. Nakonec jsme se zdrzeli jen velmi kratce. Tri noci. Podepsali slib manzelsky a popili whisky s holubickami. Uchvatny, byla jsem za svedka na kamerunske ambasade, dokonce jsme se i pro tuto specialni prilezitost vzala nausnice a pretrela rasy cernou barvou. Musim ale rici, ze to nejrpve vypadalo nemozne, pan velvyslance nam hodinu vysvetloval pravidla Kamerunu, ze pokud se chcete provdat musite mesic predtim podat oznameni a cekat, jetsli nekdo nebudu z vasi vesnice proti. I Jitka zacala bejt nervozni pri predstave vysvetlovani mosteckemu starostovi, ze potrebuje povoleni ke snatku. Ovsem nakonec penize jsou nastroj mocny a my s usmevem odesli i se vsemi nutnymi papiry, ktere jsme podespali v tichosti pokoje v centru Adry.
Z Dakaru jsme se pak vydali dal do Bamaka. Asi 40 hodinova jizda busem nakonec dopadla dobre a my se skutecne asi s puldenim zpozdnim opravdu v Bamaku ocitli. Nevim, co budu delat, az se ode me jednou bude ocekat postarani se o dite, pochybuju, ze ho uslysim, kdyz spim; tak spim a kdyz by me Honza neprobudil se slovy "Hori nam autobus" , tak bych asi v klidi spala dal.. ;)

V Bamaku jsme se rozdelili, holubice vyletili smer Ghana a Honza s nimi. Po dlouhe dobe uvazovani jsme se rozhodla alespon v rychlosti projet Mali. V prvopocatcich jsme se bala jak malej Jarda, ale ted, po tydnu cestovani sama, musim rict, ze to bylo nejlepsi rozhodnuti, co jsem mohla udelat. Jednak nikdy nejsem sama, porad potkavam nekoho na ceste, mam nejvetsi svobodu a vubec si to hrozne moc uzivam. Ted jsem se treba zastavila u Italu; kteri v Burkina pracuji na projektu snizeni negatinich efektu globalniho oteplovani. Turistu je rovnez v teto casto sveta hodne, hlavne Francouzu...

V Mali jsle projela Segou, Djenne, Mopti a pak jako spravny turista Dogon country.

Hned druhy den mi zivot pripravil prvni zkousku mentalni dospelosti a pripravenosti cestovat sama; Zacala jsem mit obrovsky bolesti hlavy a den nasledujici i teplotu. Pri odberu krve mi rekli, ze mam brisni tyfus (byt sem ockovana) a slabou forlu malarie. Pekny, takhle najednou. Nejdriv jsme trochu zazmatkovala, videt deset injekci, ktere musim vpravit do zil behem nasledujicich peti dni, me vazne vydesil. Nastesti hned prvni injekce zabrala velmi rychle, druha mi byla podana v hostelu mediky ze Svycarsky a dve nasledujici v jinem meste v Mopti, tamnimi doktory. Vic jsem jich nebrala, protoze je to az moc silny antibiotikum a pri tech dvouch poslendich mi bylo vazne zle. Ted dobiram oralni antibiotika a citim se dobre. V Accre pak pujdu jeste jednou na test krve, jestli je vsechno v poradku.

"Ted to nejez" zaslechla jsem zensky hlas dolehajici ke me z druheho kouta autobusu. Zmatene jsme se podivala tim smerem nechapajic, co se jako deje. Dal proto pokracovala v loupani manga. Rada zalozena na staletych zkousenostech mi dosla v okamziku, kdy jsem vystoupila z autobusu a snazila se zacit s okusovanim pokrmu. Po par vterinech jsme to ale vzdala, tolik much jsem jeste v zivote nevidela: Jsme si jista, ze aspon tak deset jsem snedla behem tech par vterin; "Manga jime az po setmeni" konejsil me zensky hlas, "pak jich muzes snit, kolik chces", pokracoval.