Burkinabe a Sita

Po chvili hledani sedim v prijemne internetove kavarne a premyslim, jak nejlepe vystihnout Burkinabe realitu, Pays Dogon a vubec vsechno, co me potkalo v poslednich nekolika dnech.

"Chtela bych tancit" sveruji se mladim parizskym medikum. Jsou stejeneho nazoru a tak zadame o pomoc a radu naseho pruvodce po Pays Dogon. Napad zaslechl i majitel hotelu a uz prinasi magnetak, kazety a reprak. Skutecna party ale zacina az v okamziku, kdy jeden z misni omladiny priklada na snimac kazetaku mobilni telefon. Neuveritelny trik vsem tanecnikum prinasi to poteseni si zatrsat na nejvetsi hity maliske pop sceny a ozdeji i na boba marlyho.
Hudba ustava s poslednim bliknutim telefonu. "Co se deje?" ptam se. "Dosla mi baterka" odpovida do teto chvile svudne se vlnici mladik.
Jdem tedy na kute. Jak rychle se vsihni sbehli, tak rychle zase pokojne zmizeli. Frantici maji "uzasny" napad hrat "I have never". Trochu lituji naseho pruvodce, takova otevrenost ;)
Usinam pod africkym nebem obloklopena myslenkami a nicote lidske byti.

Nevzdavam se, rikala jsme si v duchu. Prece tady musi byt levnejsi moznost zitra. Urcite neco najdu. Stesti mi na druhy den nepralo, zadny autobus opet nejede; ale preci jen jsme udelala dobry obchod - kilo cola orechu a 2000 CFA a uz se vezu na motorce do 20km vzdalene vesnice odkud chci sehnat dalsi spoj do dalsi vesnice. Hned v prvni vesnici se znova potkavam s fesnym Spanelem, ktery ma stejny plan prekrocit hranice do Burkiny, a tak se z nas pred ostatnimi stava manzelsky par - si rikam; kolik chlapu jsem uz v Africe nevystridala ;). po nejake dobe pokorneho sedeni se zelvim tempem blizi cerveny autobus. S nim popojizdime dalsich nekolik kilometru. Posledni cast cesty az do prvni burkinske vesnice probiha na korbe minibusu. Opet mame stesti, k jeho naplneni dojde jiz behem 6 hodin. Mame aspon spoustu casu civet do zdi a popovidat si s mistnimi obdhocniky o zivote, manzelkach, detech a nespravedlnosti. Jako jedni z poslednich spolucetovalu dorazi dva Rakusani. Zdravim je velkym usmevem a slovy "tak uz se muzeme predstavit, kdyz uz vas potkavam asi po paty": Turisti se po Mali pohybuji po jedne zakladni trase. Praxe je proto takova, ze na sebe neustale narazite.
Chlapci na nabidku pristupuji, ale tim to konci. Zabava se proto obraci smerem ke Spanelovi z Barcelony a moudremu biletari.

Po nekolika hodinach jiz za tmy se ocitame v Burkine, kde se rychle rozloucime a kazdy si jde za svym stestim. Ja mirim do prvni telefonni butky, v Burkine se nachazeji na kazdem kroku, a spojuji se s Veliem. Chvili cekani si zkracuji u obchodu s televizi a spolu s ostatnimi poslouchame problemy Parizanou. Sice budim trochu rozruch, ale nikdo si netroufa mi rici neco spatneho nebo me jakkoliv obtezovat.

"Jeee, syr" vyhrknu ze sebe. "a tak dobry" pokracuji. Klasicka reakce cloveka, ktery neumi ocenit veci, dokud je nema. Vecere nemela chybu, Italove jsou dokonaly a jak malo jich znam, zni mi v hlave. Uz skoro spici se snazim s nimi prdiskutovat problemy Severe a Jihu a nas samotnych.

Druhy den na pujcnem kole projizdim mesto a bavim se s mistnimi. Na vecer se strhava obrovska bourka. Konecne. Letos zacalo prstet velmi pozde. Instinkt, ze nemusim nikam zbrkle jezdit a hledat ukryt, protoze mistnimi mi vzdy pomohou, se ukaze jako zcela spravny a asi hodinou prehanku travim v obchode ve spolecnosti nekolika mladiku a jedne slecny. Po zakladni konverzaci odkud jsem a vyjmenovani ceskych fotbalistu (timto jim dekuji, vetsina obyvatelu Zapadni Afriky zna nazev statu Ceska republika) se debata strhne ocekavanym smerem - Evropa a Afrika.

Zcela vycerpana se za tmy pres kaluze a blato vracim do naruci Italu a Italky. Cestu bych samozrejme nenasla (smysl pro orientaci se mi lepsi velmi pmalu) nebyt mileho Burkinabe, ktery mi ji nezjistene ukazal.

"To vam nevadi na to jidlo nevidet?" ptam se netrpelive.
"Ne, jsme zvykly" dostava se mi odpovedi.
Nechapu, restaurace, kam jsme se vypravili rozhodne nepatri mezi nejlevnejsi a mi pruvodci vybiraji misto venku bez svetla. Neda mi to a zarizuji nakup svicky. Jsem zvedava, jestli si na neco takoveho nekdy zvyknu. Jist jidlo, na ktere vubec nevidim.

"Kdyz vyhrajes; dostanes sve prvni africke jmeno"
Snazila jsem se, co to slo. A nakonec skutecne vyhrala v modifickaci clovece nezlob se. Me nove jmeno je Sita.

"Dobre rano" zertovne budim prodavace papritovych kapesniku a cigaret. Je tak kolem 8 hodiny vecer a vsude je uz tma tmouci.
"Pekny vecer" odpovida mi mnouce si oci.
"O cem jste snil? omlouvam se, ze vas budim" pokracuji laskovne.
"O cem jsem snil? O zivote v Evrope."
" to snad ne, zivot tam neni jednoduchy, byt imigantem je velmi tezke, opustit rodinu, pracovat jako levna pracovni sila... tam byste nemohl takhle pospavat"
"Ja vim, ale ja tam stejne pojedu, zivot tady nikam nevede"

Dneska jsme se potkali znova, s usmevem volal me jmeno a ja si rikala, jak velkou ulohu hraju v pricinach toho, ze vsichni tady sneji o zivote nekde jinde.