Ghana - Afrika pro zacatecniky

Uff, to byl den.. moc jsem toho nenaspala a rano brzy vstavala, abych stihla zaridit viza do Beninu a Toga. Vydarilo se. Viza mam a nejspis jiz zitra vyrazim. Nechce se mi, priznavam si v klimatizovanem pokoji nahlas. U pribuznych Hrishabha je mi dobre, sice nevim, zda bych sama chtela tolik sluhu, ale po skoro 6 tydnech na ceste si pocit princezny moc a moc uzivam... uz se nejevim jako usmudlana cestovatelka, dokonce i muj batoh ted zari v puvodnich barvach.

"Slecno, vy to zavazadlo mate opravdu velmi spinave, jen jsem ho namocit a uz pousti ropnou barvu... " ... poznamenal ghansky sluzebny.

"Vite, oni mi s nim hazeli po busech a tak" snazila jsem se dostat z trapne situace v tomhle palaci s hlidaci a ocelovymi dvermi.

Po lednovych volbach a vitezstvi opozice se bezpecnostni situace v zemi zhorsila, prepadavani a loupeze se od kvetna dostaly na denni poradek, zvlaste v Accre a zasazeni jsou hlavne bohaci. Neni tomu dlouho, kdy jednoho Itala pri nocnim prepadeni doma zastrelili. Proto ty ocelove dvere pri vstupu do prvniho patra, kde vsicni spime, proto ta ostraha venku, proto policejni kontroly na kazdem rohu, proto nebezpecny pes na dvore. Posledni mesic ale pry o nicem neslyseli. Pri vcerejsim navratu z predrazeneho klubu a baru s zenskejma na podpatcich a chlapech s obrovskejma doutnikama, se Ankesh neustale dival do zpetneho zrcatka, jestli nas nekdo nepronasleduje.

Po dvou letech jsem se opet ocitla mezi smetankou, ktera je na mistni pomery velmi bohata a jejiz deti nikdy nesedely v tro-tro [mistnich minibusech naharazujich verejnou hromadnou dopravu], jelikoz jsou vsude dovezeni vlastnimi ridici a nikdy by nejedly poulicni jidlo.. proste nedelaji nic, co delam ja.. jejich zivot vypada zcela jinak nez ten muj, nepohybuji se mezi nizsi vrstvou a pokud se jedna o Indy a Libanonce, tak se ani neprateli s Ghanijci a jen zridka chodi s cernoskami ci cernochy, univerzity studuji v zahranici [zejmena ve Statech].. Libanoncu lze napocitat nejvice, hned po nich Indu, pak tu ziji Cinane a nejaci Evropane. Libanonci, stejne jako v ostatnich statech Zapadni Afriky, vlastni mistni "supermarkety" se zapadnim zbozim jako cokolada Milka v cenove hladine 100kc. "Wowwww...." cena bonboniery dokonce 500kc..

Vratme se ale zpet do hlubsi minulosti a to do Burkiny Faso....

Az me dojalo, kolik z vas ma tak vrely vztah k jednomu z nejchudsich hlavnich mest sveta. Ouagadougou [Waga] nenabizi zadne turisticke atrakce. Budova centralniho marketu vyhorela pred nekolika lety, takze se trh rozprostrel po celem meste... vrelost jakozto zakladni lidska hodnota Burkinabe nezna meze.. chudi jsou, ale zahadne nas z toho nevini a usmev jejich tvare opusti jen zridka.. pravda, Waga, jako jina hlavni mesta, zpusobuje hektictejsi zpusob zivota a lide zde musieji byt dravejsi a ofenzivejsi.. potkavam desitky "umelcu", kteri chteji bile turistce prodat idelane cely obchod..

"Hana, zustavame v Ougadougou i pres noc, tak se muzeme potkat" napsal mi italsky par, s kterym jsem travala cas ve Ouahigouya a spolecne jsme prijeli do Wagy. Bohuzel jim nakonec neni dobre a ja se seznamuji s roztomilym Burkinabe. S nim jdu pozdeji na koncert [bubny] do kulturniho centra Zaka. Ismael, muj pruvodce, se po chvili vahani rovnez uchopi jednoho hudebniho nastroje a zhosti se nadherneho umeleckoho vykonu. Nemohu se donatleskat.

Burkina nabizi stravnikum prijemne restaurace oddelene od okolniho srumu clonou. Vzhledem k tomu, ze jsem predesly den nevecerela, tak jsem si ke snidani dala burkinskou verzi spaget. Uz si pripadam jak mistni, ti ji stejne silene tezke veci ke snidani.

"Bonsoir, co nabizite?"
"Kavu s mlekem a pulku bagety s maslem"
"Hmm.. tak ja si dam take" usednu k malemu stolecku na ulici a usmeji se na mladou teenegerku naproti. Citim se skvele, dopsala jsem svuj posledni blog prispek a mam opet volnou mysl. Krasavice usmev oplaci a ja se po chvili snazim o konverzaci, bohuzel divka je jedna z tech, ktera nebyla poslana do skoly [tj. neumi francouzsky], protoze vira v to, ze zeny by nemely byt vzdelany, stejne jako v to, ze co je zdarma neni dobre {napriklad vakcinace proti brisnimu tyfu] stale zakoreneny v lidske mysli jsou.
Tak alepson naznacuji, ze obdivuji jeji uces a ze kava synonym pro dokonalost pro me znamena. Divka podporujue vznikajici pratelstvi nabidkou prave na kole privezene hordy ryze. Prijimam a uz spolu zaborujem prsty do bile zakladni stravni komodity Zapadni Afriky. To, ze se jedna o ryzi importovanou z Asie nam chut nekazi.Po zaplaceni se rozloucime a opet si jdu svou vlastni cestou.


Verejnym taxikem, vozidlo, ktere nabira pasazery na zamavani.. mnohem levnejsi nez vlastni taxi, vejdou se do nej 4 osoby, se dobrouzdavam na jedno z autobusovych nadrazi v Ouagadougou.

"Kam? Kam? Kam chcete jet?" ozyva se ihned po vystoupeni ze vsech stran... jiz ponaucena vim, ze za nejjednodussi plati prisoupit na hru a nechat se zavest a ukazat misto temito profesionalnimi nahaneci..
"V kolik bych tu mela byt na autobus do Kumasi?"
"V devet rano nejpozdeji vyjizdime"
"Dobre.. dekuji a zitra rano navidenou"

"Muzete si vybrat, jakym chcete", prohlizim si oba a volim ten bus, ktery nema diry v podlaze. Moudra volba, ten druhy se musi cestou vyporadat s "malymi" technickymi problemy.. frajeri ho ale davaji dohromady a nakonec nas jeste dojizdi...
"Tusite, v kolik se vypravime? Vcera jste mi tvrdil, ze v devet nejpozdeji a ted odtlouklo jedenact"
"Brzy"
zasmeju se tedy pod vousy a jdu hledat neco k jidlu .. prekvapive skutecne do 10 minut jedem


"Jak se dari? Vsechno v pohode?" volam na druhy konec busu na mlade devce. Situovany jsme na hranicich Burkiny a Ghany.
"Jo, v pohode. Mas vedle sebe misto?"
"Jasne, prisedni si"
"Jmenuji se Brigitte a ty?"
"Hana, jsem z Ceske republiky, to je v Evrope, vedle Nemecka a nedaleko Francie" dodavam a neutechajici komunikace zacina, pricemz se me po chvili Brigitte zepta
"A uz vis, kde v Koumasi prespis? V jakem hotelu?
"Nejakem nejlevnejsim"
"Ok, ok, mohu ti nejake ukazat"
"Parada" a bavime se dal, po chvili..
"A nechces spat u me?"
"To by bylo bajecny"

Zrovna kdzy jsem premyslela nad tim, ze skoro neznam zivot zenskeho pohlavi {porad se kolem me pohybujou chlapy} mi magicka nahoda prihrala do cesty Brigitte, pruvodkyni galaxii a Koumasi. Bydli ve skromnem pokoji celkem kus od neceho, co by slo oznacit jako centrum mesta. Bez tekouci vody, kuchyne, mesicni najem cinni 4 CEDI {1 CEDI je 13,5kc, tj. cca 65kc] Prumerny plat Ghanijcu se pohybuje v rozmezi 50-100CEDI, na nase 650-1350 kc !!! Jidlo na ulici vyjde na 1-3 CEDI, 13-39kc.. jizda tro/tro [cca 3km] na 0,20 CEDI, tj 3kc. A to je na tom Ghana relativne lepe oproti sousedum.

Ubytovani po levnejsich hotelech na noc cca 100kc-140kc za jednoluzkovy pokoj. V turistickych mistech nabizeji moznost dormu {plati se za postel ve velkem pokoji}

Nakonec u ni zustavam od patku brzy rano do nedele rano. Jeste v patek nastevujeme babicku a pribuzne, prinasim jako dar, dle rady Brigitte na otazku co prinest, konzervy sardinek ulovenych na africkem pobrezi a zpracovanych v Indonesii {tak je to tady skoro se vsim - Afrika je povetsinou pouze surovarna}
vecer se seznamuji s nejlepsi kamoskou devatenactilete hostitelky. Brigitte zije sama a 28 letity snoubenec pracuje pro cinskou spolecnost a za mesic se vraci z Honkongu. Teorie cinskeho vlivu v praxi. Chlapec je evidentne v baliku, kdyz Brigitte plati vse, privatni univerzitu, osaceni {vetsinou tu prodavaj secondhand navezeny z ruznych evropskych charit, tricko cca 3 CEDI, kalhoty 10 CEDI - lze nakoupit i horsi kvalitu za mene penez} kamoska do skoly nechodi, nebyla prijata a na soukromou nema. Cely minuly rok stravila doma koukanim na filmy, penize na tro-tro nema, takze se s Brigitte potkvaji velmi malo. brigitte ji marne vysvetluje, ze by si taky mela najit nekoho, kdo nebude jen kecat, ale skutecne cinit, Pat ale Brigitte nechce poslechnout a pujcuje si o ni dalsi penize na kredit, aby mohla zavolat svemu milackovi.

Musim zminit, ze obe sou fakt kocky, pripadam si nemistne s nimi kracit po jedne ulici, dokonale postavicky a sexy chuze nenechavaji muze chladnymi

"My verne jsme, ale od chlapu to moc neocekavame, myslim, ze nejdulezitejsi je, ze se vrati vzdycky zpatky, to je dukaz lasky"
"A pouzivate kondomy?"
"Ne, vim, kdy mam neplodne obdobi"
"Pockej a co kdyz te nakazi pritel, kdys spi treba s jinejma"
"Ale nenakazi, ja mu verim"

Skutecne procento HIV pozitivnich nelze zjistit, lide se nechteji nechat testovat. Odhady hovori o 5%.
V sobotu a v nedeli se kona velka cast pohrbu, na ktere se v oblasti Koumasi zahaluji do cerne barvy. V Cape Coast jsem videla i v normalnim obleceni.


O Ghane se tvrdi, ze je to Afrika pro zacatecniky, je jedna z nejlevnejsich zemich v oblasti, s prijemnym klimatem a celkem dobre vybudovanym turismem. Lide jsou zde hodni {ostatne jako vsude} Pri prekracovani hranic z Burkiny byl rozdil enormni, v Burkine nema napriklad jedina vesnice plechovou strechu, tady skoro vsechny.

Citim se tu dobre.. pro mistni jsem jednoduse BRUNI, bila

"Hey bruni, h r u? What is ur name? R u a volunteer? Where r u from?" doleha ke me kazdou chvili. Rici neco ve stylu, ted ne, nemam cas, nelze, tim je urazite.

Chtela bych toho jeste tolik dneska a prave ted napsat, ale unava me dostava, skoda, pokracovani priste o nicote Accry, panafestu v Cape Coast, otrokarstvi, Elmine, Obamovi, mistni kuchyni, zazitku z kostela, curajicich lidech, hledani zlata, tanecnich krocich s mistnimi, o pive, piti kokosu na ulici, o usmevech lidi, o jejich kazdodenni pomoci, o me roli reprezentujici bohate a vyspele, o Anne ze Statu a Tomovi z Berlina, o Libanonci Mohamedovi, o situaci v severni Nigerii, o BBC, ktera prohlasila, ze Lagos je hlavni mesto Nigerie, o mistnim tisku a televizi a reportazich o ukamenovanych zlodejich, o ghanske hudebni scene, o smyslu cestovani, o samote a o kuzi opice povesene v Dogon country v Mali, o vnimani krizovatek

Burkinabe a Sita

Po chvili hledani sedim v prijemne internetove kavarne a premyslim, jak nejlepe vystihnout Burkinabe realitu, Pays Dogon a vubec vsechno, co me potkalo v poslednich nekolika dnech.

"Chtela bych tancit" sveruji se mladim parizskym medikum. Jsou stejeneho nazoru a tak zadame o pomoc a radu naseho pruvodce po Pays Dogon. Napad zaslechl i majitel hotelu a uz prinasi magnetak, kazety a reprak. Skutecna party ale zacina az v okamziku, kdy jeden z misni omladiny priklada na snimac kazetaku mobilni telefon. Neuveritelny trik vsem tanecnikum prinasi to poteseni si zatrsat na nejvetsi hity maliske pop sceny a ozdeji i na boba marlyho.
Hudba ustava s poslednim bliknutim telefonu. "Co se deje?" ptam se. "Dosla mi baterka" odpovida do teto chvile svudne se vlnici mladik.
Jdem tedy na kute. Jak rychle se vsihni sbehli, tak rychle zase pokojne zmizeli. Frantici maji "uzasny" napad hrat "I have never". Trochu lituji naseho pruvodce, takova otevrenost ;)
Usinam pod africkym nebem obloklopena myslenkami a nicote lidske byti.

Nevzdavam se, rikala jsme si v duchu. Prece tady musi byt levnejsi moznost zitra. Urcite neco najdu. Stesti mi na druhy den nepralo, zadny autobus opet nejede; ale preci jen jsme udelala dobry obchod - kilo cola orechu a 2000 CFA a uz se vezu na motorce do 20km vzdalene vesnice odkud chci sehnat dalsi spoj do dalsi vesnice. Hned v prvni vesnici se znova potkavam s fesnym Spanelem, ktery ma stejny plan prekrocit hranice do Burkiny, a tak se z nas pred ostatnimi stava manzelsky par - si rikam; kolik chlapu jsem uz v Africe nevystridala ;). po nejake dobe pokorneho sedeni se zelvim tempem blizi cerveny autobus. S nim popojizdime dalsich nekolik kilometru. Posledni cast cesty az do prvni burkinske vesnice probiha na korbe minibusu. Opet mame stesti, k jeho naplneni dojde jiz behem 6 hodin. Mame aspon spoustu casu civet do zdi a popovidat si s mistnimi obdhocniky o zivote, manzelkach, detech a nespravedlnosti. Jako jedni z poslednich spolucetovalu dorazi dva Rakusani. Zdravim je velkym usmevem a slovy "tak uz se muzeme predstavit, kdyz uz vas potkavam asi po paty": Turisti se po Mali pohybuji po jedne zakladni trase. Praxe je proto takova, ze na sebe neustale narazite.
Chlapci na nabidku pristupuji, ale tim to konci. Zabava se proto obraci smerem ke Spanelovi z Barcelony a moudremu biletari.

Po nekolika hodinach jiz za tmy se ocitame v Burkine, kde se rychle rozloucime a kazdy si jde za svym stestim. Ja mirim do prvni telefonni butky, v Burkine se nachazeji na kazdem kroku, a spojuji se s Veliem. Chvili cekani si zkracuji u obchodu s televizi a spolu s ostatnimi poslouchame problemy Parizanou. Sice budim trochu rozruch, ale nikdo si netroufa mi rici neco spatneho nebo me jakkoliv obtezovat.

"Jeee, syr" vyhrknu ze sebe. "a tak dobry" pokracuji. Klasicka reakce cloveka, ktery neumi ocenit veci, dokud je nema. Vecere nemela chybu, Italove jsou dokonaly a jak malo jich znam, zni mi v hlave. Uz skoro spici se snazim s nimi prdiskutovat problemy Severe a Jihu a nas samotnych.

Druhy den na pujcnem kole projizdim mesto a bavim se s mistnimi. Na vecer se strhava obrovska bourka. Konecne. Letos zacalo prstet velmi pozde. Instinkt, ze nemusim nikam zbrkle jezdit a hledat ukryt, protoze mistnimi mi vzdy pomohou, se ukaze jako zcela spravny a asi hodinou prehanku travim v obchode ve spolecnosti nekolika mladiku a jedne slecny. Po zakladni konverzaci odkud jsem a vyjmenovani ceskych fotbalistu (timto jim dekuji, vetsina obyvatelu Zapadni Afriky zna nazev statu Ceska republika) se debata strhne ocekavanym smerem - Evropa a Afrika.

Zcela vycerpana se za tmy pres kaluze a blato vracim do naruci Italu a Italky. Cestu bych samozrejme nenasla (smysl pro orientaci se mi lepsi velmi pmalu) nebyt mileho Burkinabe, ktery mi ji nezjistene ukazal.

"To vam nevadi na to jidlo nevidet?" ptam se netrpelive.
"Ne, jsme zvykly" dostava se mi odpovedi.
Nechapu, restaurace, kam jsme se vypravili rozhodne nepatri mezi nejlevnejsi a mi pruvodci vybiraji misto venku bez svetla. Neda mi to a zarizuji nakup svicky. Jsem zvedava, jestli si na neco takoveho nekdy zvyknu. Jist jidlo, na ktere vubec nevidim.

"Kdyz vyhrajes; dostanes sve prvni africke jmeno"
Snazila jsem se, co to slo. A nakonec skutecne vyhrala v modifickaci clovece nezlob se. Me nove jmeno je Sita.

"Dobre rano" zertovne budim prodavace papritovych kapesniku a cigaret. Je tak kolem 8 hodiny vecer a vsude je uz tma tmouci.
"Pekny vecer" odpovida mi mnouce si oci.
"O cem jste snil? omlouvam se, ze vas budim" pokracuji laskovne.
"O cem jsem snil? O zivote v Evrope."
" to snad ne, zivot tam neni jednoduchy, byt imigantem je velmi tezke, opustit rodinu, pracovat jako levna pracovni sila... tam byste nemohl takhle pospavat"
"Ja vim, ale ja tam stejne pojedu, zivot tady nikam nevede"

Dneska jsme se potkali znova, s usmevem volal me jmeno a ja si rikala, jak velkou ulohu hraju v pricinach toho, ze vsichni tady sneji o zivote nekde jinde.

sezona Spanelu

- "Moc se omlouvam" pokorne sem ze sebe vypravila potom, co sem ze sebe dostala vse, co jsem za poslednich nekolik hodin snedla.
- "Nic se nedeje, Koller je dobry fotbalista a Cecha mam taky rad" odvetil usmevavy doktor ve statni nemocnici.

"Bonjour, ca va?". Ahh jo, pomyslela jsme si, opet me dohnal jeden z mladiku snazicich se nabidnout sluzby jako pruvodce v Dogon country. Jasne jsem mu rekla, ze nemam zajem a ze ted zadneho pruvodce nehladam. Pry ze nechce zadne penize, odkad sem a co jsou me plany.. nase konverzace tedy zacala. Pry ma zajem se alspon neco dozvedet jineho, ze chape, ze to trochu ti nahaneci prehaneji; ale ze ted nemeli pruvodci behem 4 mesicu tepla praci; tak proto jsou tak agresivni. S usmevem jsem prikyvla. Mou naklonost ziskal nicmene zahy. Ptala jsem se odkad je vestina turistu v Mali; "Francouzi a pak za tyden zacina sezona Spanelu". Pobavane jsem odvetila "Ano, sezona Spanelu a mang"

"A ted uz nic nejede?" ptala jsem se ponekud rozpacite ridice. "Nevim, zatim jste tri, minibus ma kapacitu 25, az vas bude tolik, tak se pojede". "A to bude v kolik?" nenechala jsem se odbit; "Nevim, bud ted nebo treba zitra ci pozitri, ale pokud chcete muzete zaplatit zbyvajicich 22 mist a muze se jet hned" Vyjeli jsme druhy den rano, po noci na krizovatce, do minibusu se narvalo 35 lidi. Mym stestim byl prave se konajici trh.

"Jestli ma rozvojova pomoc cenu? Nevim. Rikat lidem, co maji a co nemaji delat, nikam nevede. Opravdu jsme v nich vybudovali efekt natahle ruky." "Mohu tohle nahrat na video?" zeptala jsem se. "Ne, vyhodili by me", odpovedela rozpacite Italka.

"Vy, bili, sem muzete, kdy chcete. Nemate problem s vizi. Kdyz mi chceme k vam, tak asi po pul roce dohadovani se a dodavani ruznych materialu, nam je nedaji. Uvedomte si; ze pokud nekdo od nas jede za praci legalne k vam, tak je to spickovy doktor ci specialista; jaci lide, jezdi od vas k nam?"

- "Kolik ma prumerne zena deti? To nevim, to neni dulezite, my deti pocitame pres muze; muz ma prumerne tak 15 deti."
- "A to s jednou manzelkou?"
- "No asi s dvemi, zalezi na nem a je jedno jestli je krestan, animista nebo muslim. Vsici muhou mit az 4 manzelky"

- "Ceska republika je pod Rakouskem. a mluvi tam podobnym jazykem jako ve Skandinavii." Spustili na me francouzsti studenti. ;)

- "Nejsem moc dobry fotograf" snazila jsem omluvit kvalitu fotografii.
- "Ale jo, ste dobry Japonec"

manga az po setmeni

Here im. V Burkine Faso. Vycerpana po nekolika injekcich antibiotik, ale zdrava a stastna. Cesta z Mauritanie do Dakaru me naprosto dostala. Po prekroceni hranic, kterou tvori reka Senegal a v soucasne dobe probiha na plavidle darovanym Nemci, jsme se ocitli naprosto v jinem svete; Nase mala smecka vedena Danielem se asi po asi hodine dohadovani nalozila do 7 mistnigho taxiku smer Dakar. Prvni vec, ktera me zarazila bylo reggae ke me dolehajici z malych kiosku po ceste a polorozpadleho vozidla, ktere nas unaselo vstric letnimu dobrobrodruzstvi.
Dakar je geograficky a mentalne nejzapadnejsi casti Z Afriky. V centru lze narazit na luxusni butiky, trvale usazene cizince, drahe restaurace super moderni kary a tak vubec. Jasna vec, vseobjimajici chaos je pritomen i v tomto meste vyvolenem, stejne tak jako znacky - zakaz zastaveni a vstup trakarum. Nakonec jsme se zdrzeli jen velmi kratce. Tri noci. Podepsali slib manzelsky a popili whisky s holubickami. Uchvatny, byla jsem za svedka na kamerunske ambasade, dokonce jsme se i pro tuto specialni prilezitost vzala nausnice a pretrela rasy cernou barvou. Musim ale rici, ze to nejrpve vypadalo nemozne, pan velvyslance nam hodinu vysvetloval pravidla Kamerunu, ze pokud se chcete provdat musite mesic predtim podat oznameni a cekat, jetsli nekdo nebudu z vasi vesnice proti. I Jitka zacala bejt nervozni pri predstave vysvetlovani mosteckemu starostovi, ze potrebuje povoleni ke snatku. Ovsem nakonec penize jsou nastroj mocny a my s usmevem odesli i se vsemi nutnymi papiry, ktere jsme podespali v tichosti pokoje v centru Adry.
Z Dakaru jsme se pak vydali dal do Bamaka. Asi 40 hodinova jizda busem nakonec dopadla dobre a my se skutecne asi s puldenim zpozdnim opravdu v Bamaku ocitli. Nevim, co budu delat, az se ode me jednou bude ocekat postarani se o dite, pochybuju, ze ho uslysim, kdyz spim; tak spim a kdyz by me Honza neprobudil se slovy "Hori nam autobus" , tak bych asi v klidi spala dal.. ;)

V Bamaku jsme se rozdelili, holubice vyletili smer Ghana a Honza s nimi. Po dlouhe dobe uvazovani jsme se rozhodla alespon v rychlosti projet Mali. V prvopocatcich jsme se bala jak malej Jarda, ale ted, po tydnu cestovani sama, musim rict, ze to bylo nejlepsi rozhodnuti, co jsem mohla udelat. Jednak nikdy nejsem sama, porad potkavam nekoho na ceste, mam nejvetsi svobodu a vubec si to hrozne moc uzivam. Ted jsem se treba zastavila u Italu; kteri v Burkina pracuji na projektu snizeni negatinich efektu globalniho oteplovani. Turistu je rovnez v teto casto sveta hodne, hlavne Francouzu...

V Mali jsle projela Segou, Djenne, Mopti a pak jako spravny turista Dogon country.

Hned druhy den mi zivot pripravil prvni zkousku mentalni dospelosti a pripravenosti cestovat sama; Zacala jsem mit obrovsky bolesti hlavy a den nasledujici i teplotu. Pri odberu krve mi rekli, ze mam brisni tyfus (byt sem ockovana) a slabou forlu malarie. Pekny, takhle najednou. Nejdriv jsme trochu zazmatkovala, videt deset injekci, ktere musim vpravit do zil behem nasledujicich peti dni, me vazne vydesil. Nastesti hned prvni injekce zabrala velmi rychle, druha mi byla podana v hostelu mediky ze Svycarsky a dve nasledujici v jinem meste v Mopti, tamnimi doktory. Vic jsem jich nebrala, protoze je to az moc silny antibiotikum a pri tech dvouch poslendich mi bylo vazne zle. Ted dobiram oralni antibiotika a citim se dobre. V Accre pak pujdu jeste jednou na test krve, jestli je vsechno v poradku.

"Ted to nejez" zaslechla jsem zensky hlas dolehajici ke me z druheho kouta autobusu. Zmatene jsme se podivala tim smerem nechapajic, co se jako deje. Dal proto pokracovala v loupani manga. Rada zalozena na staletych zkousenostech mi dosla v okamziku, kdy jsem vystoupila z autobusu a snazila se zacit s okusovanim pokrmu. Po par vterinech jsme to ale vzdala, tolik much jsem jeste v zivote nevidela: Jsme si jista, ze aspon tak deset jsem snedla behem tech par vterin; "Manga jime az po setmeni" konejsil me zensky hlas, "pak jich muzes snit, kolik chces", pokracoval.

nahody se deji

Vsechny Vas moc zdravim po necelych 14 dnech z mista vzdaleneho priblizne 5000 km od matky stovezate.

Po dlouhych uvahach psat ci napsat blog jsem se rozhodla tak ucinit ;) Vede me k tomu lenost hledani emailovych adres znasobena limitovanym casem po internetovych kavarnach.

Je to necelych 14 dni, co jsme zdvihli prst na ceske krajnici kousek od Prahy. Po par hodinach, v pondeli 22.6.09, jsme prekrocili hranice s Nemeckem a uz v utery vecer popijeli vino v Barcelone prave oslavujici svatek svateho Juana. Prvni noc jsme stravili stylove v kamione s uzasnymi ceskymi kamionaky jedoucimi smer Marsaille. Jak v pondeli, tak v utery jsme vymenili nekolik aut. Az neuverutelne se zda, ze prvni osobak, ktery nas hodil asi sto kilometru, ridil reditel nejake mensi ceske firmy, ktery sam byl v cili me cesty - Lagosu.... Jak maly je svet. Jeste nez jsme dorazili do Barcelony se mi podarilo celkem uspesne nastydnout- jak bych te vymenila pisek a 40 stupnu za trochu deste a chladu ;)

V Barcelone jsme dokoupili nekolik nezbytnych veci a ve ctrtek se opet pokusili posunout dal - co se tvrdi o Spanelsku a stopu musim potvrdit - neberou... po par hodinach marneho cekani u dalnice v Granade nam nezbylo nic jineho nez si koupit listek na bus do Algeciras (pristavni mesto odkud vyplouvaji trajekty do Maroka - Tangeru ci Ceunty). Autobus nas v Algeciras vyhodil ze 300km vzdalane Granady ve 2 rano - po kratkych uvahach jsme se rozhodli prespat pred hlavnimi dvermi do pristavni budovy a to taborskym stylem vymeny strazi - getlemansky jsem nejdriv nechala vyspat Honzu na hodku a pul a pak jsem ulehla ja...

Kratky spanek byl prerusen v pet rano nakupem listku na trajekt - pekne drahej 35 euro ; Jenze to by nebyl svet svetem, aby se nam to nevratilo nekde jinde. Behem naseho pobihani po lodi a snahach zachytit tu nejuchvatnejsi momentku jsme narazili na dva slovensky kamionaky a slovo dalo slovo a po par hodinach v Tangeru jsme se s nimi vydali do Casablanky a to by opet svet a zivot nebyl zivotem, kdyz bychom nezmenili plany a spolecne s Ceskou, kterou jsme potkali pres nase kamionaky, se nevydali az do Agadiru - celkem uz dost jizniho marockeho mesta. Jitka, nas andel strazny, nam oboum vyrazila dech - po 10 letech zivota v Maroku se premistila do Mauretanie.... nekolik dalsich dni jsme stravili ve velmi mile pritomnosti uchvatne spolucestovatelky a opet by svet nebyl svetem a zivot zivotem, kdyz bychom ji nepribrali mezi nas a po par dnech i jejiho snoubence z Kamerunu a spolecne se nedohodli, ze pojedeme velkou cast trasy ve ctyrech. Mozna, inshallah - pokud buh da, tak jim pujdeme cestou i za svedky na ceske ambasade v Ghane.

Kde jsme tedy nyni? V bledemodre cyber kavarne plne lidi v bledemodrych habitech s klokanimi kapsami uprostred vpredu na osobni veci (na jihu Maroka meli zas takove krysari oblacky s kapuci proti sluci). Jsme v poustnim hlavnim meste Mauritanie Nouakchott. Vsuda jsou tuny horkeho pisku, obrovska auta Unicef a mistnich - rychle zbohatlych na pasovani kokainu z Latinske Ameriky pres Maroko do Evropy. Mesto je to bezpecne... relativne... asi pred 14 dny tu zastrelili Americana, ktery na mistnim trhu v rannich hodinach odmitl byt unesen.. davame na sebe pozor...

V Nuakchottu jsme teprve par dni a zustaneme tu az do pondeli, kdy dostaneme viza do Senegalu - bylo mi vysvetleno, ze dostat se z Mauretanie rovnou do Mali neni uplne nejlepsi a nejfrektovanejejsi cesta. Podridila jsem se proto vetsine a spolecne se podivame do Senegalu.
Prespavame v budove ADRY - adventistu, v klidne casti vybudovaneho v prostem evropskem stylu.

Mauritanie je z velke casti zavisla na importu potravin z Maroka; byt zde v posledni dobe byla nalezena ropa a republika se muze pysnit pobrezim plnym ryb; stejne tak dostatkem zeleza, ktery tvori 50procent exportu - v severni casti zeme je dlouha zeleznice prave pro prepravu zeleza do Nouadhibou s velmi dlouhymi vlaky. Ceny tu jsou vyssi nez v CR, zvlast co se jidla tyce. Silny cinsky vliv je rovnez citit na kazdem kroku.
Soucasna politicka situace v zemi neni idealni, minuly rok doslo v vojenskemu prevratu civilni vlady a nyni se netrpelive ocekavaji prezidentske volby v nasledujicih 14 dnech. Proto jsou na mnoha mistech tradicni kontoly - z hranic nas potkalo na 14 kontrol. Ve meste je mozne potkat auta s obrovskejma puskama - pry jsou stale pripraveni zasahnout.
Zeme je z velke casti pouze poust s ne vic jak 3,5 miliony obyvateli. Pospolu tu ziji Africane ze Subsaharske Afriky a arabove. Mauritanie je jednou z transitnich zemich pro migranty smerujici do Evropy.
Oficialnim jazykem je francouzstina a arabstina.

Pro cestu pres Zapadni Saharu doporucuji z Agadiru (z prekladiste kamionu na trhu cca 15 km od centra - staci se zeptat a vzit modreho taxika na stanoviste modrych taxiku asi minutu od prekladiste) jet za 500 dirhamu az do Nouakchottu. My jsme to nakonec neudali a stopovali, coz prvnich 300 km slo v pohode a celkem dost lidi stopuje, pak ale prestali brat a cesta nas vysla na dvojnasobek... ale zase jsme zazili nove veci... viza jsme dostali na mauritanske hranici za 20 euro na 5 dni, coz zas tak nevadi, stejne krom pisku tu nic skoro neni ;)

Cestou jsme narazili na uplne nejuveritelne osoby. Ve Spanelsku na francouzskeho mladika stopujiciho do Senegalu, kde chce opravovat auta - francouzsky svet a zivot ho nebavi, jelikoz je pretechnolizovany. Marockou zenu 14 vdanou a 14 krat rozvedenou se 7 detmi - pry se ji po par letech kazdej manzel znelibim ;) - neco podobneho si ale mohla dovolit jen proto, ze ma koreny v Mauritanii, kde jsou podobne veci mozne, byt sama Mauritanie je islamskou republikou, kde vikend je v patek a v sobotu. Umozneno nam bylo i nahlidnout do zivota kamionaku neustale na ceste. Plat maji celkem dobry, ale praci dost narocnou. Neustale se musi koncentrovat - kazda chyba muze byt chybou fatalni.. na druhou stranu neni hezci pohled na svet nez pohled z korby kamionu ;) Nejlepsi je jezdit s nimi, jedou pomalu, ale nejdal a pokud je clovek jendou v jejich siti vsechno je mozne a hodi ho kamkoliv. Kazde auto je vybaveno vysilackou, kterou mohou kontaktovat ostatni vozidla v dosahu asi 20 km, kajuta je jako maly domecek s koberci, lednickou a televizi. nekteri maj dokonce i sprchu... a spolecne se vsici potkavaji na Zumpe - legendarni prvni spaneklske vesnici - vsichni nam o ni vypraveli, kde je jidlo levne a zeny krasne. Jsou i kamionacky, ale v cele Ceske republice by jich clovek napocital na 10 prstech.

Po tech necelych 14 dnech jsme si uvedomila, ze nejvetsi nepritel cloveka je strach. Kdyz jsem se divala na mapu Afriky v polovine dubna v patek vecer pred cestou na vino a pohravala si s myslenkou jet to cele touto cestou a po zemi.. tak jsem se bala a mela strach z neznameho... pritom jsme vsechno zvladli naprosto v pohode a bez jakychkoliv stresu ... cestou jsme potkali uzasne lidi, Jitku, ktera mluvi marockym dialektem arabstiny, lide nas zvali na caj, k sobe domu na kuskus, kamionaci, kteri se o nas starali jak o vlastni ...